Cesta k pochopení - 1. Nová prátelství

30. ledna 2017 v 18:45 | Carol |  Cesta k pochopení
A vzhledem k tomu, že někteří nemusí mít nejdradši yaoi povídky, tak sem přidávám jednu hetero. Vlastně to byla moje úplně první kapitolová povídka, což znamená, že už ji někteří mohou znát :)
Pozor! DOKONČENÁ! Takže tohle je můj úspěch.. Jediné, co já umím je začít a dokančovat tempem hlemýždě...
První kapitolu Cesty k pochopení si užijte! :))
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Každý den je stejný. Každé ráno ve škole je stejné, snad jen na to, že začíná jinými předměty. Jedna a ta samá věc pořád dokola. Jenže dnešní den je nějaký jiný, možná tím, že naše škola a ta druhá se spojily dohromady. Ostatní z té školy mají strach, protože do ní chodili hlavně delikventi a sem chodí děti zbohatlíků, různých dobře finančně založených rodin. Bohužel, nebo bohu dík? To je fuk... No každopádně, moje třída je jedna z těch, která se má dělit s těmi delikventy. Ovšem i další třídy se dělí, z čehož vyšlo několik tříd jednoho ročníku. Nikdy jsem nepochopila, proč to jsou delikventi. Nikdo neříkal, že chodí po městě a otravují, vyhrožují nebo někoho bijí. Tak proč? Vlastně, proč tu jsou lavice pro dva? My budeme sedět po dvou? To… bude zajímavé.
Do třídy vešel náš třídní, my stoupli, na pokyn potom zase sedli. Dveře do třídy nechal otevřené.
"Jak jistě víte, dnes do této třídy přijdou noví studenti. Doufám, že všichni spolu budete vycházet a nebudete se chovat nemravně." Promluvil, všichni jsme ho měli rádi, ale teď se na něj většina třídy dívala s nenávistí. Přesně takhle se dívali, když jsem do této školy přišla já. Jen protože jsem z Evropy, vypadám jinak a nemám stejné pigmenty, rozhodli se, že mezi ně nepatřím a tak mě mezi sebe nikdy nepustili.
Učitel se ještě chvíli díval na znepokojené tváře mých spolužáků, nakonec pokynul těm za dveřmi, ať vejdou do třídy. Z chodby vešlo do místnosti pět kluků, vypadali celkem normálně a k mému překvapení ne, jako delikventi. Tak, teď mám brouka v hlavě a budu muset zjistit, proč to jsou delikventi.
"Sedněte si, kde je místo." Pokynul jim učitel, oni poslechli. Byli volné dvě lavice a jedno místo, perfektní pro pět lidí, jenže to volné místo bylo vedle mě. Chvíli jsem koukala před sebe, dokud mě z transu nevytrhl onen člověk, co si sedl na židli vedle. Měl delší vlasy nad ramena tmavě hnědé barvy. Nějak si nevšímal, že na něj zírám, jakmile jsem se dohadovala, rozhlédla jsem se po teď už dvou obsazených lavic. Všichni ti kluci měli tmavě hnědou až černou barvu vlasů. Jeden z nich měl vlasy stejné délky jako můj soused a zbylí tři o něco maličko kratší. Z pohledu holky vypadali všichni vzhledově dobře, přesto se na ně zbytek třídy díval jako zrůdy, ostatně tak jako na mě.
Během zvonění se učitel ze třídy vypařil, čehož studenti blesku rychle využili a hned začali pomlouvat, snažili se, aby to bylo co nejhlasitější.
"Co jsme komu udělali, že zrovna naši třídu rozdělili a musíme být s nima?" " Přesně! Zas tak hrozní jsme nebyli a oni nám sem šoupnou pět delikventů!" překřikovali se jeden přes druhého, nic nedělali, poslouchali. Nic jiného jim nezbývalo, jen jeden z nich vypadal, že ho to vážně ničí, ale nic dělat nemohl.
"Ještě jsme se nezbavili jí a už nám sem tahaj někoho jiného!" ukázal jeden z mých drahocenných spolužáků na mě. To přimělo se otočit úplně všechny, včetně nováčků, kteří vypadali trochu překvapeně. Mysleli si, že budu tváří celé naší úžasné třídy? Jo, já určitě. Hahahahaha s mým stylem oblíkání, česání, líčení asi těžko.
"No co, musím tu zůstat dýl. Jinak byste neměli o čem mluvit." Mrkla jsem na toho, kdo poznámku vyslovil. Ve skutečnosti mě to vážně bolí, jen proto, že jsem jiná mě odmítají přijmout. Nemám se ani jak bránit, přátele nemám, aspoň ne tady. Má rodina je bohatá a všechno, ale moji rodiče se starají jen o business. Nemám se komu svěřit, nejsem ani silná. Mám všechno, přitom nic. Kolikrát se stalo, že jsem se zamkla v pokoji, přičemž jsem vodopády, která jsem tak dlouho držela, nechala stéct po mých tvářích. Jenže ve škole musím být silná, nemohu si dovolit spiknout se, ani se nesmím rozbrečet. Má hrdost by v ten okamžik byla v tahu.
Po konci vyučování, mi všichni nezapomněli poručit, abych zvedla v celé třídě židle, umyla tabuli, uklidila odpadky, zavřela okna, atd. K mému několikátému překvapení dnes mi všech pět nováčků pomáhalo.
"To nemusíte. Musím jim dát důvod se smát za mými zády, ne?" snažila jsem se zavtipkovat, no opak byl pravdou. Jako vtip to neznělo a můj hlas se zlomil hned u druhého slova. Bez jakýchkoliv dalších slov jsem začala uklízet odpadky po třídě, bylo mi na nic. Hlas se mi zlomil v tu nejvíc blbou dobu, chtěla jsem jim ukázat, že to se mnou nic nedělá, ale bohužel. Před sebou jsem slyšela posmrkování, nevím jestli měl jen rýmů, nebo něco jiného. Prostě jsem mu podala balíček papírových kapesníků. Neměl rýmu, brečel. Byl takový malý, celkem roztomilý, vypadal nejvíc zranitelný. Povzbudivě jsem se na něj usmála.
"Ale no tak Wooku, ty jsi měkota…" ozval se za mnou hlas, když jsem se otočila, zjistila jsem, že to je můj soused.
"Vždyť i ona nebrečí a to je holka." Pokračoval.
"On se jen bojí ukázat, jak se cítí. Má problémy s projevy emocí. Navíc má jméno." Chránila jsem menšího, oproti mému sousedu, který byl dost vyšší než já. A to já jsem dost vysoká. Ostatní se pobaveně otočili, dokonce i Wook, který žmoulal kapesník.
"To bych nejdřív musel znát." Sklonil se k mému obličeji, ale já se nedala.
"Ten kdo se ptá, se představuje první." Přiblížila jsem se k jeho obličeji, což ho nejspíš překvapilo, protože se hned narovnal.
"Siwon." Představil se a podal mi ruku, přijala jsem ji a taky se představila: "Carol."
V okamžiku, kdy jsem se chtěla otočit na ostatní kluky, aby mi prozradili svá jména i oni, se za námi ozvali hlasy, do toho mi začal vyzvánět mobil.
"Ano?" přiložila jsem si mobil k uchu, hned jsem se otočila i za hlasy. Byli tam nějací kluci, všichni vypadali dobře, jako kluci, co byli se mnou v místnosti. Dva z nich byli trochu oplácanější, ale působilo to spíš roztomile, než špatně.
U mého ucha najednou zaječel hlas, vycházejíc z mého telefonu. Teď jsem nebyla jediná, kdo hovor slyšel i kluci si poslechli, co má matka zase chce.
"Kde zase lítáš? Máš být už půl hodiny doma, to chodíš po škole někam na diskotéky? Máš být doma! Dnes je velký den tvé sestry a ty jí ho chceš zkazit? Ať už jsi tady!!" Hlas stichl, ani jsem nestihla nic říct. A aby toho nebylo málo, tento trapný rozhovor slyšeli všichni.
"Ehm… Omlouvám se, zítra se se všemi seznámím!" Mávala jsem na ně, ze třídy jsem vyletěla jako střela " Pokud to do zítřka přežiju." Zamumlala jsem si.
Rodiče si všímají jen toho, co dělá má sestra. Já uznávám, je skvělá, všechno ji vychází u od malička, ale já mám taky svoje koníčky. Ano, je pravda, že je všichni z mé rodiny přehlíží, protože si myslí, že to nic není. Vím však své. Umění se něco naučit, naučila jsem se tančit a zpívat, hraji na tři hudební nástroje a pořád to není dost. Miluju hudbu je to můj život, ale přece jen mám radši modernější styl hudby, než ten klasický. Sestra je houslistka, dnes má velký koncert. Samozřejmě, přeju jí to, avšak se přistihuju, jak ji závidím. Ona je to světlo, já jsem ta ve stínu. Taková šedá myš. Nejsem ani šarmantní, ani bůh ví jaká kráska, ale snad úplný strašidlo nejsem! Je pravda, že šaty nejsou zrovna můj šálek kávy, ale dělám vše, co po mě chtějí a přece to je málo. Do Koreje jsem se přestěhovala taky kvůli nim a přitom jsem mohla zůstat s tetou doma. Udělala jsem to jen proto, aby si mě všimli, že jen neberu, ale taky dávám. Proč to nevidí? Teď když nad tím přemýšlím… Co si o mně budou myslet ti kluci, mohla bych mít přátele, koho zajímá, že to jsou kluci? Po tomhle hovoru, se mnou taky nemusejí chtít mít něco společného, že?
"Ahhhhhhhhh! Nevím, nevím, nevím. Nemysli na to, Carol!" zajančila jsem nahlas.
"Trpíš samomluvou?" ozval se za mnou příjemný hlas, otočila jsem se. Byl to jeden z těch kluků, co nepatří do mé třídy, ale byl na chodbě po škole. Měl krátké vlasy, jako všichni ti kluci, ofina mu padala do očí. On vidí? To byla první věc, na kterou jsem myslela, když mě doháněl, abychom šli vedle sebe.
"Samomluvou?" zopakovala jsem po něm, já jsem neřekla nahlas jen tu poslední věc? To je další trapas, ale zas tak hrozný to není. Chci říct, kolik lidí trpí samomluvou, ne?
"Pokud se bojíš o přátelství, tak tohle nás nerozhodí. Tohle je jen slabý odvar…" Upřesnil mi to, vypadal celkem mile.
"Kdo říkal, že se budu přátelit s tebou?"zasmála jsem se, on však pohotově odpověděl:
"Protože bych za tebou pořád běhal, abychom přátelé byli. Kamarádů není nikdy dost, ale je jen málo, kterým můžeš věřit." Vysvětlil, měl pravdu, takhle nějak to funguje.
"Heechul." Usmál se "Ty se představovat nemusíš, už si to udělala ve škole." Řekl, když jsem otvírala pusu, abych se taky představila.
Cestou jsme si povídali o všem možném, ale hlouběji do svých životů, než jsme věděli, se nezasahovalo. Oba jsme byli opatrní, ne, že by mi to vadilo, aspoň jsem se dozvěděla jména ostatních kluků. Před mým domem jsme se zastavili, Chul na něj zíral dlouho, než jsme se rozloučili. Když jsem zavírala dveře, pronesl poznámku typu: "Tímhle zámkem nás jednou provedeš." U toho mával.
V obývacím pokoji seděla má matka s šaty, které si mám na koncert obléct. Skoro je po mně hodila, když si mě všimla. Nic neříkala, už tak byla dost naštvaná. Převlékla jsem se z uniformy do šatů, upravila si vlasy, make-up a nakonec jsem si vzala černé baleríny.
V autě bylo neskutečné dusno, otec jel přímo z práce, takže jsem jela jen se svou matkou. Po cestě jsme míjeli auta a kolem jdoucí, nad jedním z nich si odfrkla:
"Ta mládež dnes. Neví, co to je pořádná hudba. To, co poslouchají dneska se klasice nikdy nevyrovná." Ten kluk měl totiž na hlavě sluchátka, jakmile jsem viděla jeho obličej, vytřeštila jsem oči. Podle popisu, od Chula, to byl Leeteuk. Koukám, dneska potkávám samé známé tváře, vlastně to je až moc velká náhoda…

Koncert utekl rychle a taktéž cesta domů, jenže tam jsem znovu dostala vynadáno za to, jaký jsem ignorant a nenávidím svou rodinu. Někdy si vážně myslím, že ji začnu nenávidět, ale co mi zbude. Po dlouhém rozhovoru jsem obsadila koupelnu, pro jistotu jsem dveře zabarikádovala židlí a košem na špinavé prádlo. Sestra moc ráda vytahuje ze sprchy, pokud to někomu trvá dlouho, přitom je koupelna i dole. Po horké sprše, jsem se stihla praštit i do hlavy, když jsem se skláněla po ponožkách. Do pokoje jsem se jakž takž doplazila, jenže postel byla jako Everest, nechápu proč jsem dnes tak unavená. Dnešní den nebyl tak únavný, že by na mě dolehla únava z ostatních dní? Nejspíš…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama