Depression - part1

31. ledna 2017 v 19:47 | Carol |  Kolekce drabbelů
Hello~ Tak si říkám, že tu jsem nějak často... No, ale řekla jsem si, že jsem budu přidávat i drabbely. Mám to rozdělené na dvě časti - Depression and Happiness. Ještě mě napadla jedna třetí část, což by mohla být Madness. Ovšem tím si nejsem zase tak jistá.
To, co budete číst je pouze smyšlené. Ovšem, píšu tu ve chvilkách deprese, štěstí. Tu třetí část bych v timto případě napsala asi, když bych někoho chtěla skopnout ze schodů... Uvidíme.
Doufám, že Vám nepřiženu s první částí deprese blbou náladu. Hapiness se budu snažit napsat, co nejdříve :)
Drabbely budou opravdu krátké, protože jsou jen chvilkové. Kdybych chtěla napsat povídku nebo příběh o blázinci, určitě Vám dám vědět ve skupině^^
Užijte si počtenéí~ Pokud se to tedy ještě dá xD
PS: Ještě něco na závěr. Osoba, která příběh vypráví nebude vůbec zmíněna. Vy si můžete představit koho chcete. Já si představila jednoho zpěváka... Koho si představíte vy?
| Kapitolové | České/Czech | Vícedilné originální příběhy | By Carol |


Myslí si, že jsem blázen. Všichni si to myslí. Všichni se mi vysmívají do tváře, že prý potřebuju odbornou pomoc. Jenže oni neví, čím si procházím. Chytám se za hlavu pokaždé, když jen slyším jejich hlasy. Provokují mě. Cuknu sebou pokaždé, když je slyším. Jako leklá ryba.
Nevybírám si kdy, prostě to přijde. Někdo dokonce křičím z plných plic jen abych je přehlušil. Marně. Je jedno, co udělám, výsledek je pořád stejný. Pořád je slyším a teď jsem pořád zavřený tady. Pustí mě odsud někdy? Kde to vlastně jsem? Co je tohle za místo? Jsou ty hlasy vůbec pravé? Nebo si jen vymýšlím? Už ani já sám nevím…
Bolí to. Chci tomu utéct, ale nemám odvahu. Nemám odvahu otočit se zády ke všemu, co jsem už prožil. Jako bych potom musel čelit nějakému prokletí. To nechci. Možná jsem strašpytel. Možná nestojím nohama pevně na zemi. Ať si každý říká, co chce. Tohle je má realita, ačkoliv mě děsí.
Svírá mě to zevnitř. Bojím se. Ta bolest, která mnou prochází je nesnesitelná, a přece tady pořád sedím. Sedím a přemýšlím v místnosti se čtyřmi holými stěnami. Bílé ošoupané zdi, čisté, bez pavučin. Vrzající postel s bílými peřinami. Okno s mříží, které se nedá otevřít.
Není tady nic, co by dokázalo chytit mou pozornost na delší dobu než jednu minutu. Ani jedna nápaditá barva. Dokonce i ten hard, co mám na sobě, je bílý. Bílý, jako všechno v téhle místnosti.
Chtějí, abych se zbláznil. Je jim jedno, jestli ze svého "bláznovství" procitnu. Nejsem někdo, kdo by je mohl zajímat. Na kom by jim mohlo záležet. Jsem jim ukradený. Proč by mi měli pomáhat? Jsem pro ně ztracený případ. Ale ty hlasy… Ty hlasy mi pořád derou uši. Jejich hlasy. Mám pocit, jako bych krvácel. Krvácel bez kapky krve. Každým dnem se cítím víc a víc slabší.

Kdy to už konečně skončí? Kdy už budu mít klid?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 31. ledna 2017 v 20:01 | Reagovat

Tak tohle bylo smutné :-(

2 Eunmi Eunmi | 3. února 2017 v 10:11 | Reagovat

Na tom obrazku je Yesung :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama