Cesta k pochopení - 5. Něco jiného

26. února 2017 v 13:00 | Carol |  Cesta k pochopení
Padam padam padam padam papapadadám! A už jsem tady zas! A to s dalším dílem Cesty~
Tak co? Jak se Vám to líbí? Přemýšlím, že sem začnu přidávat i jinou hetero povídku, kterou přeložím, ale to nebude v nejblžší době. Možná o letních prázdninách? Uvidíme... Určítě ji tady ale uvidíte v angličtině! :3
Ale teď už hybaj k další kapitole!
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Tělocvična dnes byla hodně prosvícená, taky jsem ji už viděla jinýma očima. Jako bych sem už patřila. Usmívala jsem se na každá roh, každé zrcadlo, každou pavučinu. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím a nikdo mě nesoudí za to, jaká jsem a jak vypadám.
"To se ti tady tak líbí?" usmál se na mě Teukie, držel v ruce batoh s věcma na převlečení.
"Jo, je to tady úžasný…" přiznala jsem, ve skutečnosti jsem se nacházela v sedmém nebi, jen díky tělocvičně. Jsem zvědavá jak happy budu, až prožiju svůj první… No jo, možná to je divný, ale jsem ještě panna. Neměla jsem čas chodit s klukem, nebo chodit na zábavy. Pokaždé jsem něco dělala pro rodiče nebo jsme se stěhovali za prací, která byla mým rodičům nabízena. Zatím jsem si ze svého života neužila ani kapku, proto teď chci všechno změnit! Chci mít přátele, chci dělat, co mě baví. Pokud by se to povedlo, ráda bych měla i nějaký ten vztah. Přece toho po svém životě nechci moc, jen si chci trochu užít.
"Jdi se převlíct do šatny, já to zvládnu tady." Mrkl na mě leader, na souhlas jsem odběhla za dřevené dveře s menším okýnkem. Oblíkla jsem na sebe tepláky a tílko, košili jsem hodila na triko. S domněním, že můj dnešní učitel už bude oblečený, jsem otevřela dveře. No skoro, chybělo mu triko. Místo toho, abych se odvrátila, podívala jsem se na jeho hrud, byla to tahle z toho snu? Jenže to už si přes hlavu triko natáhl, takže mě rychle vyhodil z transu.
"Ehmm, začneme?" obličej se mu změnil do rajčete, chvíli jsem váhala, ale kývla. Jsem tu taky kvůli tomu, ne?
Začínali jsme znovu od základu, které jsem sice už znala, ale on je dělal jinak. Bylo to něco úplně jiného, než jsem znala. Všechny ty pohyby se dali udělat lehce a ještě k tomu to vypadalo o hodně líp než ty, které jsem znala já. Kroky byly ze začátku jednoduché, jenže jakmile Teuk viděl, že se v tom postupně vyznávám, přidal něco jiného. Šla mi z toho hlava kolem, několikrát jsem spadla. Jemu to bylo zřejmě k smíchu, ale přiznávám se, už mě bolel zadek, já svůj zadek ráda…
"Zlepšuješ se, jde ti to samo. Učíš se rychle, což je dobře." Uznal Teukie po hodině a půl trénování "Nechápu, jak si to bez tance a zpěvu mohla přežít. Jsi skvělá!" chválil mě, kdo nemá rád, když ho někdo chválí, nemám pravdu?
"Na vás, ale nemám…" nafoukla jsem tváře, nevím, proč jsem to udělala. Snažila jsem se být roztomilá? Vždyť tohle jsem nikdy nedělala, tak co se sakra děje?
"My se tomu taky věnujeme několik let." Pronesl upřímně. Upřímnost je někdy velmi zlá, někdy zase velmi dobrá. No, každopádně mi to náladu nezlepšilo.
"Ještě půl hoďky a končíme…" podíval se na hodiny visící na stěně. Nechtěla jsem ještě skončit, bavilo mě to. Jsem zvědavá, jaké hodiny budou s ostaníma, vždyť já vlastně ani nevím, jak to s tím věkem mají. Po každé to teď budu mít, jako překvapení, zatím nemám někoho, koho bych upřednostňovala, nebo o tom aspoň nevím, takže to bude v pohodě.
Uběhla půl hodiny, která byla jako půl minuta. Bylo to strašně rychlé, z tělocvičny jsme taky vypadli rychle. Leadre trval na tom, že mě musí doprovodit. Ovšem nechtělo se mi věřit, že bydlí někde poblíž. Chul se před tím taky vracel tou cestou, kterou jsme šli ke mně domů. Šli jsme potichu ani jeden z nás se neměl ke slovu. Co bych mu taky já mohla říkat, když jsem jim celý svůj životní příběh řekla včera v několika větách.
"Mohli jsme jet autobusem…" broukl Leeteuk po hodině cesty, ukazoval na zastávku.
"Měl jsi něco říct." Zasmála jsem se "Já rada chodím pěšky, takže autobusy jsou pro mě tabu… U chození se lépe přemýšlí…" řekla jsem.
"Někdy je ale lepší nemyslet, dát si do uší sluchátka a nechat se unášet hudbou." Pronesl zasněně, vybavila jsem si ho ten den, kdy jsem ho viděla s mámou. Na hlavě měl sluchátka, šel tak vyrovnaně. Naučila jsem se lidi vnímat jinak než ostatní, podle typu chůze, grimas v obličeji. Prostě neobvyklých věcí, jež by normálního člověka nenapadly. Jednu dobu jsem si byla stoprocentně jistá, že potřebuji odbornou pomoc, protože to, jak jsem myslela, nebylo normální.
Nějakou dobu jsem se na Teuka koukala, pořád šel tak vyrovnaně.
"Proč se na mě tak koukáš?" zeptal se po chvilce nervózně.
"Vypadáš dobře, proč? Nelíbí? Já se můžu zase koukat na cestu…" zasmála jsem se, skutečně jsem svůj pohled na cestu stočila. Lichotka ho dostala do rozpaků, vážně vypadal dobře, jako všichni ostatní. Kdybych měla vybrat úplně nejhezčí kluky z této skupiny, byli by to: Leeteuk, Kyuhyun, Ryeowook, možná i Chul? Tihle čtyři se nejvíce podrobují typu kluků, kteří se mi líbí podle vzhledu nejvíc. Vážně se mi ale líbili všichni, teď jsem jenom vybrala pro mě ty nejhezčí. Každý má přece jenom jiný vkus. Na klucích se mi líbí, že každý z nich má svůj vlastní šarm, který nikdo nenahradí. Eunhyuk je skvělý tanečník a dává to znát, Donghae je vážně stydlivej před holkama, ovšem je fakt cute! Wookie se nebojí dát najevo své emoce, Chul je tak trochu úchyl, ale své kouzlo to má. Mně osobně se nejvíc líbí Kyuhyunův zpěv, z celé této skupiny má nejhlubší hlas a nebojí se ho použít. Shindong se vyzná v jakémkoli typu jídla. Takhle bych mohla pokračovat až do aleluja. Všichni jsou zkrátka the best forever, nikdy jsem nepotkala stejný typ lidi, jako jsou oni. Jsou vážně úžasní, lidi se jim vyhýbají, přitom neví, o co přicházejí.
Ani nevím jak, ale došli jsme až před náš dům.
"Tak tady bydlím…" prohlásila jsem pochmuřeně, nemám ten dům ráda, radši bych bydlela v malém bytečku než tady.
"Vážně bydlíš v paláci." Vydechl, byl unesen, stejně jako Chul před tím.
"Jo, se zlým králem a královnou." Nebála jsem se nazvat své rodiče, dokonce i Stella je takhle čas od času nazvala. Sice měla více pozornosti než já, ale jinak na tom byla stejně, kromě koncertů o ní nevěděli nic. Dívala jsem se s úšklebkem na dům, uvědomovala jsem si však, že se na mě leadre nějak divně kouká. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem jen stála.
"Asi bych měl jít. Ahoj." Řekl najednou spěšně, rozloučila jsem se s ním a zmizel. Tohle bylo tak trochu divný. Tenhle pohled jsem na sobě cítila už dříve, ale kdy a kdo? Vím, že to bylo ve škole…
Otevřela jsem dveře domu, na schodech seděla sestra s menším uculením.
"Kdo to byl?" natočila hlavu, čekala jsem, že se zeptá, jenže když jsem chtěla odpovědět, následovala další otázka.
"Tvůj kluk? Kolik mu je? Máš jeho fotku? Moc ho nešlo vidět…" vyplázla jazyk ve zklamání, dál jen očekávala mé odpovědi.
"Jmenuje se Leeteuk. Můj kluk? Si spadla z jahody, ne? Je o ročník výš než já. Fotku nemám. Samozřejmě, že ho odsud nebylo vidět, je tma!" odpověděla jsem na všechny její otázky i s argumenty.
"Máš ve škole ještě takové nějaké kluky? Poděl se se mnou o info. Už jsme si dlouho nesedli a nepovídali si. Řeknu ti své info!" navrhla sestra s jiskřičkama v očích. Dříve jsme si takhle povídali často, jednoho dne jsme přestali, je otázkou proč se to stalo.
Ani ne o dvacet minut později jsme seděli v mém pokoji v pyžamech s hrníčky kakaa. Taková lehárka se Stellou mě vždycky bavila. Řekla jsem jí o klucích, žadonila, abych je taky popsala, u čehož jsem neměla na vybranou. Kecám! Vysypala jsem jí to ráda, ona by to nikdy nikomu neřekla. Pověděla jsem taky o soutěži, na kterou se chystáme. O tanci, který mě kluci učí, dokonce i u zpěvu, ze kterého jsem unešená ještě dnes. Potřebovala jsem tohle někomu říct, tím někým myslím holku. Přece se nebudu o tomhle bavit s klukama, úplně vidím, jako hodnotí další kluky. To… to by nedopadlo dobře ani za buřt. Pro mě Stella není jen mou sestrou, ale i nejlepší kamarádkou, bohužel na mě taky pořád nemá čas. Má dost svých problému s výškou.
"Tak ze mě si všechno vyždímala. Co máš ty?" začala jsem vyzvídat na oplátku já. Jedem fifty fifty, já něco ty něco.
"Našla jsem si přítele." Usmála se zasněně, prsty kroužila po hrnku. No tě péro, když byla naposled zabouchlá, tak si místo marmelády, dala na chleba jogurt.
"A kdo to je?" stejně mě to zajímalo, přeju jí štěstí jako ona mně.
"Je ve stejné třídě jako já. Je vysoký s černými krátkými vlasy. Plet má snědou…" kousla se do rtu "Je úplně k sežrání! A jeho tělo, jedna báseň." Vychvalovala si ho, na rozdíl ode mě, Stella tyhle věci měla za sebou už v šestnácti. Uměla v tom chodit, neustále od ní dostávám rady, ovšem kdo ví, zda je někdy využiju.
Jakmile Stella odešla, ležela jsem na posteli. Přemýšlela jsem nad vším možným, co se mi poslední dobou stalo, nečekaně mou celou mysl nakonec ovládli ty sny. Pořád jsem na ně musela myslet, znovu ten sen s tím člověkem. S těmito myšlenkami jsem znovu usnula.
Čekala jsem na něj, ležela jsem na posteli. Dnes to ale bylo v jiné místnosti než před tím, nebála jsem se. Mé tělo bylo vzrušené, chyběly mi jeho doteky. Dveře se pomalu otevřely, stál v nich. Dívala jsem se mu na džíny, které měl oblečené. Pohledem jsem zabloudila na vypracovanou hruď, můj pohled směřoval pořád nahoru. Skoro jsem byla u krku, už jen malý kousek a uvidím jeho obličej, už jen---
Probudil mě budík, naštvaně jsem otevřela oči:

"Zase!" sykla jsem a přikryla si obličej polštářem, do nějž jsem následně zařvala. Už jsem tam skoro byla!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 1. března 2017 v 19:09 | Reagovat

Bych ten budík zabila :-D
Jinak moc pěkný díl ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama