Child of wolves - Part 1

25. března 2017 v 8:23 | Carol |  FanFikce
Ahoj, jak se všichni máte? Jsem tady s OneShotem pro vítězku!^^ Nebo aspoň s první částí xD Trochu mě uneslo psaní, protože jsem většinou zvyklá psát na více jak pět stránek ve wordu. No, nicméně, je to tady!
Doufám, že si to všichni užijete a hlavně, ať si to užije vítězka!
PS: Opravdu se omlouvám, jestli to nějak nebude sedět. Už je to dlouho, co jsem psala česky a snažím se do toho zase dostat.
| Super Junior | By Carol | EunHae | bromance | For Mizuki |


Věnování: Mizuki

Pairing: EunHae

Side pairing: WonKyu

Part one


Vždycky jsem nad tím přemýšlel. Jak se vůbec něco takového může stát? Vlastně jsem tomu nikdy nevěřil, byl jsem přesvědčený, že to jsou jen báchorky vymyšlené dospělými, aby malé děti nezlobily. Později jsem se však dozvěděl, že jsem se šeredně pletl. A proč? Protože jsem potkal jeho…
Tehdy mi bylo jedenáct. Co si budeme povídat, má puberta začala a já se cítil být důležitý. Vždycky jsem se snažil vypadat tvrdě, ovšem opak byl pravdou. Byl jsem prostě jenom naivní malý kluk, který si chtěl vybít zlost na něčem jiným. Na něčem, co mu bolest neoplatí zpátky. Vždycky jsem si vybíral slabší, když jsem se snažil vypadat silný, jenom proto, že jsem byl ve škole ten slabý. Jenže to všechno se mělo změnit, když mi rodiče oznámily, že se budeme stěhovat. 'Můj nový začátek.' Aspoň to jsem si myslel… Kdo mohl vědět, že odstěhujeme na samotu u lesa a mě bude muset táta každé ráno vozit do školy? Bral jsem to jako vlastizradu a snažil jsem se jakkoliv pomstít. Teď, když si na to vzpomenu, je mi do smíchu… Jenže tenhle příběh není jen o mně.
V jisté míře už jsem to vzdal. Proč bych se měl snažit odsud dostat, když mě nikdo neposlouchá? Dokonce ani můj starší bratr! Ten, jakožto slušný syn, podporoval nápad rodičů…
Kvůli tomuhle mi nezbývalo nic jiného než se nějak sám zabavit. Ve škole jsem si pár přátel našel, o tom žádná. Ale bydleli daleko, abych se s nimi mohl vídat, natož s nimi nějak komunikovat, když tady nebylo žádné připojení k internetu. No, co jiného by mě mohlo napadnout, než se jít podívat do lesa. Za celý měsíc, co jsme tam bydleli, jsem se ani jednou do lesa nevydal. Snažil jsem se rezignovat. Ale rezignace bez kompromisu je přece jen jednosměrná, tak jsem to rychle vzdal.
Ten den byl asi nejdivnější den mého dětského života…
Flashback:
"Vůbec se nezajímají o mě… Nikdo se mě na nic neptal… Proč tady musíme být, když jsem ani s ničím nesouhlasil! Je to jenom kvůli tomu, že jsem jenom dítě?! Už mi je jedenáct! Proč jsem jenom dítě?" nadávám si pod nosem a kopu do šišek a větví, které mi přijdou do cesty. "Tohle je opravdu jako zlej sen! Co chtějí, abych dělal tady? Tady! V lese! Dokonce ani já si to nedokážu představit." Zuřím. "Všechno bude lepší až se přestěhujeme, říkali. Najdeš si kamarády, říkali. Jo, kamarády. Ale jak je můžu vídat, když bydlím tak daleko?!"
Asi po hodině žvatlání a nadávání si pro sebe, se posadím na pařez a zírám do prázdna. Tady ani nic není. Přede mnou stromy, za mnou stromy, vedle mě stromy, sedím na čem? Na pařezu, který tady zůstal po stromě! Jenom s tímhle se prostě nedá uspokojit! Jestli chtěli žít někde u lesa, tak si alespoň mohli koupit dům blíže k městu! Co si představujou, že budu dělat o prázdninách? Hrát si na Tarzana? Tůdle!
Chci se z pařezu zvednou, když najednou uslyším šustit něco v keřích. Rychle se otočím za zvukem, ale nic nevidím. "Ne, Donghae… To se ti jenom zdálo." Zašeptám si pro sebe a pomalu se zvednu, jenže něco zase zašustí a donutí mě to se kecnout zpátky na zadek s cuknutím k tomu keři. S lehkou panikou uchopím klacek, který mám u nohou. Opatrně, hlavně potichu, se vydám ke křoví, přepravený klackem máchat a uhodit to, co mě tady děsí. V tu chvíli se z keře vynoří malá ruka a chytne mě za nohu.
"Aaaaahhhh!!!" zaječím, se spadnutím na zem. Vytřeštěně zírám na malou ruku, snažíc se dostat co nejdál, zatím co ji setřásám ze svých kalhot. Jenže má pevný stisk.
Jakmile naposled zatahám svou nohou, vytáhnu z křoví malého kluka. Zírám na kluka. Kluk zírá na mě, z ničeho nic však mě začne očuchávat.
"Co to sakra?" vydám ze sebe nevěřícně. Proč mě čuchá? Vždyť tohle ani není normální. "Hej, nech mě. Jdi pryč!" udělám si od toho prcka malý odstup.
Až teď si všímám jeho ošuntělého, potrhaného a špinavého oblečení. To je jeho oblečení? Kde se tu vůbec vzal? Nakloním hlavu na stranu, jenže to děcko udělá to samé. Začertím se na něj a zase mě napodobuje. Hlasitě si povzdechnu, on taky.
"Hele mladej, co si myslíš, že děláš?" postavím se na nohy, se založením rukou na prsou. Dívám se na toho malýho z vysoka. "Kde bydlíš? Kde jsou tvoji rodiče?" zeptám se konečně. V tu ránu, se ozve vytí vlka. V úleku nadskočím, ale to, co se děje potom, mi nahání husí kůži. Ten malý kluk začal výt taky, hned na to se ozval to první vytí. Jako by se domlouvali.
"Ticho! Vždyť nás najde!" zasyčím na toho malého, jenže on se na mě nechápavě podívá a odběhne někam pryč. Po čtyřech. "Ty vole Donghae, ty halucinuješ." Štípnu se silně do ruky s myšlenkou, že tohle všechno se mi jen zdálo, jako efekt však vypísknu bolestí. Rychle si zakryju pusu a běžím k našemu domu. V tom spěchu si ale neuvědomím, že mě něco sleduje…
Jakmile jsem doma, běžím rovnou do svého a bratrova pokoje se skokem do postele a zamuchlání do peřin.
"Co děláš?" brácha se mě zeptá, když se přiřítím do pokoje. Zase se snaží být, jo strašně chytrý syn, a o prázdninách studuje. Snaží se být ze všech nejlepší, protože prý má vysoké ambice. Já fakt nemám většinou páru, o čem mluví. Jediné, v čem si rozumíme, je basketbal.
"Siwone…" posadím se na posteli, zamuchlaný v peřině, jen hlava mi čouhá ven. "Víš, jak nám máma říkala o vlčích dětech."
"Jo. Co s něma?" nejspíš si myslel, že to bude něco zajímavějšího, protože zase hledí do té jeho knížky. Pane, ten mě dokáže vytočit!
"Myslíš, že by tady mohlo nějaké být? V lese?" zeptám se. Já vím, že musím znít naprosto střeleně, jenže jak jinak si to mám vysvětlit? Ten malej kluk vyl stejně jako vlk. Navíc to jeho oblečení… To prostě nebylo normální! Jaké malé děcko, by k tomu všemu, mě začalo očuchávat? Zrovna mě? Prostě se mi do nezdá! Nesedí mi to ani trochu!
"Tady? Si spadl z jahody?" Siwon zvedne pohled od knížky, hledíc na mě jako na vola. No, samozřejmě. Proč by mi taky věřil? Vždyť si ze mě utahuje každou minutu.
"Blbost, že? Taky si myslím.." pokrčím rameny. Zdá se, že nad tím budu muset přemýšlet sám.
"To si sem běžel jen kvůli tomuhle? Donghae, nechceš třeba vyrůst?" můj bratr potřese hlavou, jako by byl bůh ví kdo. Si myslí, že je nejlepší a nejvyspělejší? No teda vůbec!
"Říkáš ty? Moc si nedovoluj, jsi jenom o tři roky starší." Vypláznu na něj jazyk a lehnu si na postel.
"A mám víc rozumu jak ty." Usměje se na mě triumfálně, vracejíc se zpátky k jeho knížce.
"Jo, jistě…" Inteligente… natáhnu se pro svůj telefon, abych si zahrál nějaké hry. Díky bohu, že existují aspoň nějaké bez připojení k internetu. Amen.
Na dalších dvacet minut je ticho. I když hraji hru, pořád musím přemýšlet nad tím klukem. Co byl zač? Navíc vypadal mnohem mladší jak já. Kolik mu mohlo být? Pět, šest, sedm? Moc malý na to, aby se sám loudal po lese. On ani nevypadal, jako by mi rozuměl. Spíše to vypadalo, že je přesvědčený o tom, že je vlk. Dítě vyrůstající s vlky…?
"Ty, Donghae…" ozve se Siwon, čímž mě vytrhl z mého dumání. Svůj pohled stočím k němu. Zírá do stropu. Kdy si lehl? Knížka dávno zapomenutá na nočním stolku.
"Hm?" dám mu najevo, že poslouchám, ale svůj zrak znovu přesunu k mobilnímu displeji.
"Kdo je ten tvůj kámoš?" zeptá se, což mě na chvíli zarazí. Vzhledem k tomu, že mě viděl s nejméně sedmi mýma kámošema, jak mám vědět, o kterém mluví?
"Kterej?"
"Takovej ten… Ehm.. Má černé vlasy, nosí brýle. Jo, a všichni říkají, že je strašně chytrej." Podívá se na mě zkoumavě. Chytrej? Takový je jenom jeden. Zakřením se. Ještě dřív než mu však odpovím, si z něj udělám srandu.
"Proč? Bojíš se, že tě porazí ve školním hodnocení?"
"To těžko. Jak se jmenuje?" obrátí oči v sloup, naléhajíc, abych mu řekl jeho jméno.
"Kyuhyun." Odpovím s malým úsměvem. Už vím, kam tohle směřuje. Jen mi je teď Siwona trochu líto, protože silně pochybuji, že Kyuhyun bude mít zájem o nějakou blízkou pozornost… Navíc, co ten pěkný kluk, který se kolem Wona motá? Myslím, že mu ostatní říkají Cinderella?
"Jste si blízcí?" zeptá se hned potom naléhavě.
"Asi tak blízcí jako já a ty. Takže vůbec." Zazubím se s pokusem o vtip, ale jakmile si všimnu jeho děsivého výrazu, odvrátím svůj zrak. "Proč?"
"Jen tak…" Jo jasně… Jen tak?
Dalších pět minut uteče. Oba jsme potichu. My si vlastně většinou nemáme co říct. Nechápu, jak jsem si to mohl uvědomit až teď!
"Auuuuuuu~" tok mých myšlenek přeruší vytí. Vlčí vytí. Ale tohle…!
"Co to bylo?" Siwon se postaví, kráčejíc pomalu k oknu pokoje. V domě nemáme patra, takže jsme hned v přízemí. Otevře okno a…
"Co tady děláš?" zeptá se vyjeveně, dívajíc se dolů.
"Huh?"
"Je tady nějakej kluk." Podívá se na mě s prstem ukazujícím na něco pod oknem.
"Kluk?!" vyskočím z postele a běžím k oknu. "Ty?!" zapištím nevěřícně. Jak se sem dostal? On mě sledoval?
"Ty ho znáš?" Won se na mě obrátí se zdviženým obočím. Jediné, na co se zmůžu je kývnutí.
"Potkal jsem ho v lese. To vlčí dítě!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 JaeRa JaeRa | Web | 25. března 2017 v 9:36 | Reagovat

WOW! To bylo skvělý. Jen škoda, že je to oneshot :) Ráda bych nějaké to pokráčko :)

2 Carol Carol | Web | 25. března 2017 v 10:11 | Reagovat

[1]: Ahoj :) Neboj, tohle je jen první část, ještě bude druhá, kterou zveřejním buď dneska večer nebo zítra :) Po dlouhé době mě chytla múza, takže xD

3 Hatachi Hatachi | Web | 25. března 2017 v 21:12 | Reagovat

No teda...zatim to bylo super ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama