Child of wolves - Part 2 (The end)

25. března 2017 v 14:42 | Carol |  FanFikce
A jak jsem slíbila, je tu druhá část! Stihla jsem to mnohem rychleji, než jsem čekala! xD
Tento víkend jsem dostala opravdu velkou múzu. Začalo to už včera, kdy jsem napsala opravdu depresivní, smutnou povídku na WonKyu/SiChul. Je to asi poprvé, co jsem opravdu brečela při psaní povídky. Předpokládám, že ho jednoho dne přeložím a zveřejním, takže se máte na co těšit :)
Ale teď si užije druhou část vlčího dítěte!
| Super Junior | By Carol | EunHae | bromance | For Mizuki |


Sedíme s Siwonem v obýváku na gauči, naši rodiče dřepí u toho malého kluka. Přesně! Vzali jsme ho dovnitř do domu! Ten kluk je ale fakt nějakej divnej! Vypadá tak na pět nebo šest let, což znamená, že by měl umět mluvit, ale on vydává jen skřeky, nebo něco žvatlá.
Rodiče ho prohlíží, aby zjistily, jestli je nějak zraněný nebo něco. Táta před chvílí volal na policii, jenže prý se žádné dítě v blízké době nepohřešuje. Přesto jsem strážníci dorazí co nejdříve, aspoň to tak říkali…
"Hmm… Je slabě poraněný. Ale hlavně poškrábaný a odřený. Dokonce to vypadá, jako by v tom lese byl už delší dobu. Donghae, ty jsi ho viděl v lese?" zeptá se mě máme, když dokončila prohlídku klukova těla. Má nasazený vážný výraz v obličeji a její obočí je u sebe, jak se na mě dívá. Proč se na mě mračí? Já nic neudělal!
"No jo. Chytil mě tam za nohu. Nevěděl jsem, co je zač a myslel jsem si, že si tam jenom hrál a jeho rodiče jsou někde blízko. Jenže potom slyšel vlčí vytí a ten kluk začal výt taky." Poškrábu se vzadu na hlavě, při vzpomínce na to, co se událo před pár hodinami. Fuj! Pořád mám z toho husí kůži!
"Ty jsi odtamtud utekl a nechal ho tam?" tentokrát se na mě podívá přísně táta. Co ode mě čekali? Abych se zachoval jako hrdina a zachránil ho? Zas takový dobrodruh fakt nejsem, děkuji pěkně.
"Jak jsem mohl vědět, co je zač? Navíc mě se sám sledoval…" zvýším trochu hlas, jenže mě do bohu štípne Siwon, abych se uklidnil. Ještě by to vedlo k hádce, kterou bych samozřejmě prohrál a on by to potom musel řešit. Jako vždycky.
"Dobře." Máma si povzdechne a zvedne se na nohy, zakládajíce ruce v bok. "Teď jen musíme počkat na policii, já ho mezitím ošetřím." Odběhne do koupelný, kde je krabička s léky i první pomocí. Táta se taky zvedne se slovy, že jde ven čekat na policii. Přece jen je trochu těžké se k nám dostat hned na poprvé.
Když jsou oba naši rodiče pryč, kluk si kecne na zadek před gauč a zírá na nás. My zíráme na něj. Fakt nemám ponětí, jak mám teď reagovat. Tohle je prostě divný. Proč by žil v lese a vyl?
"Jsem zpět." Oznámí nám máma, sedajíce si ke tomu klukovi s dezinfekcí i náplastma. Jakmile se jenom dotkne jeho kůže s navlhčeným kapesníkem v dezinfekci, kluk vypískne a vyleze si ke mně, na můj klín. Schovává si hlavu v mém rameni.
S úlekem vyhodím ruce do vzduchu, sleduju toho kluk s vykulenýma očima. Co to? Svírá moje tričko v těch jeho malinkých dlaních. Třese se.
"Mami? On se asi bojí…" pronesu potichu.
"Vypadá to tak… Ale musím to vydezinfikovat. Jestli dostane infekci, tak to bude vážné…" řekne máma ustaraně, a dnes už poněkolikáté, si povzdechne.
"Tak to nech na nás, mami. Já vím, jak se to má dělat." Navrhne Siwon. Vezme od mámy kapesník i náplasti. "Můžeme ho vzít do pokoje a nějak ho rozptýlit." Usměje se, jeho ďolíčky se ukázaly. Protáhnu obličej, že on má vždycky, co chce, když se takhle usměje. Ty jeho zpropadený ďolíčky!
"Pokud myslíte, že je to dobrý nápad…" kývne máma hlavou. "Já zatím udělám něco k jídlu. Musí mít hlad."
Vzali jsme ho do pokoje. Sleduje všechno s velkýma očima. Jeho oči těkají z místa na místo. Potřebuje si na všechno sáhnout… Jako by tohle bylo poprvé, co je v takovéto místnosti.
"Donghae? Zkus ho nějak rozptýlit…" podívá se na mě neústupně, kapesník s dezinfekcí v ruce. Napadlo mě, že ho bude chtít ošetřit, ale jak mám asi tak to vlče rozptýlit?
"A co mám asi tak dělat?"
"Já nevím. Předtím skočil k tobě…" Siwon jenom pokrčí rameny. Vždyť mu je úplně jedno, co udělám! A to si říká starší brácha! Že ho huba nebolí!
"Ok, já něco zkusím." Povzdechnu si a podívám se na toho kluka, který zvědavě kouká na nás. Tak by mě zajímalo, rozumí nám?
"Výborně." Řekne, jako samozřejmost. On si snad ze mě dělá šprťouchlata! Já ho tak…
Popojdu kousek k němu.
"Ahoj prcku…" oslovím ho. Zkontroluji Siwona, jestli se chystá ho ošetřit. "Potřebujeme ti ošetřit ty rány. Myslíš, že bys zvládl být chvíli v klidu? Potom si spolu můžeme klidně hrát. Naše máma ti taky něco dobrého uvaří. Co říkáš? Uděláš to pro mě?" usměju se jemně na něj, jenže jsem nečekal, že mě štípne do obou tváří. Následně se usměje. Vezmu to jako souhlas, kývnu na Wona, který si přisedne na moji postel, aby ošetřil ranky.
"Au!" kluk zapiští, jakmile se ho ten kapesník dotkne a silně mě obejme.
"Au? Ty hele, možná umí mluvit…" houknu na bráchu.
"To nevíme…" Won si povzdechne, protírajíc si obličeji dlaněmi. "Donghae, zkus mu to ošetřit sám. Já mu zatím najdu nějak čisté oblečení. Ve skříni by mělo být nějaké po tobě, když si byl mladší." Zvedne se nakonec. Vypadá to, že to je asi nejlepší nápad, protože se mě mladej nějak nechce pustit.
"Proč mám tak staré oblečení?" Zeptám se s nakloněním hlavy. Je mi jedenáct, proč mám ve skříni oblečení staré pět, šest let?
"Protože si odmítáš udělat pořádek ve skříni?" pozvedne brácha obočí vyčítavě.
"Hm…" pokrčím rameny, načeš on protočí oči v sloup.
"Na." Podá mi kapesník a jde k moji skříni. Snad tam něco najde.
Malého si od sebe kousek odtáhnu.
"Teď tě ošetřím, jo?" oznámím mu. Jen ho sleduju kývnout, což mi vykouzlí úsměv na rtech. Kývnu zpátky a opatrně mu začnu dezinfikovat rány. Čas od času se podívám na výrazy vlčete. Musím uznat, je statečný. Jeho oči jsou skelné, protože dezinfekce pálí, možná i štípe, ale ani jediná slza nestéká po jeho tváři.
"Tak hotovo." Usměju se na něj s jemným štípnutím do jeho tváře.
"Jsi statečnej." Ozve se za mnou Siwon, koukajíc na mladého, taky s úsměvem. "Tady je nějaké oblečení. Snad mu bude. Asi mu pomož s oblékáním, zatímco já půjdu pomoct mámě." Oznámí. Oblečení položí na postel vedle mě, a odejde z místnosti.
Chvíli mi trvá to malé obléct… Vlastně, je to boj. On prostě nemá rád oblečení, ale něco nosit musí, protože už je zima. Snažím se ho nějak rozptýlit a o nějakých deset minut později, je oblečený! Sláva! Páni, vážně lituji naše rodiče, když nás museli oblíkat. To je prostě hnus.
Potom malého odvedu do jídelny. Celkem by se mi šiklo, abych znal jeho jméno. Říkat mu mladej, malej, nebo vlče, je celkem škaredé. Jenže já si fakt nemůžu pomoct! Je menší než já, je mladší jak já a vyje jako vlk. Tak co mám dělat?
"Udělala jsem něco rychlého. Nevím, jestli mu to bude chutnat." Hlesne máma ustaraně, když položí talíř s polévkou i kouskem chleba před malého. Ještě se vrací pro lžíci. To už jsem ale viděl, jak to se to dítě sápe rukama to horké polévky. Rychle jsem od něj polévku odsunul.
"Dej... Já ho zkusím nakrmit." Usměji se na mámu, berouc si od ní tu lžíci. Namočím ji do polévky a potom otevřu pusu, abych malému naznačil, co má dělat. Ještě dřív, než to udělá, polévku na lžíci pofoukám. Hned jak pusu otevře, mu lžíci dám do pusy… Jenže on ji zkousne. Začnu trochu panikařit.
"Otevři pusu, já tu lžíci musím vyndat." Jenže na mě kouká jako puk. "Tohle!" ukážu na kovovou věc, v tu ránu, pusu otevře. Díky bohu… Máma s Siwonem se mi z kuchyně smějí, jak se snažím to dítě krmit. Bych jim vážně přál to zkusit!
Takhle nějak to pokračuje až do té doby, než je polévka snězená. Zrovna, když polévku dávám do dřezu, přijde táta s policisty. Všichni se posadíme v obývacím pokoji, abychom si mohli o mladém promluvit. Bohužel, se však dozvídáme i smutné zprávy. Jen když to poslouchám se mi srdce svírá smutkem…
Už je to dva roky, co se stalo velká autonehoda. Na místě zemřeli muž a žena, jenže dítě, které s nimi mělo v tu dobu být se na místě nenašlo. Chlapec měl mít čtyři roky a jeho jméno bylo Lee Hyukjae. Po chlapci se pátralo měsíce, ale protože ho nikdy nikdo nenašel, prohlásilo se, že zahynul na následky autonehody.
Podle fotografie, kterou nám policisté ukázali, náš malej, by mohl být Hyukjae. Všechno s popisem chlapce souhlasí a fotografie dokazuje jeho identitu. Bohužel však nemá žádné příbuzné, kteří by se o něj mohli postarat, což znamená jen jednu věc. Bude muset do dětského domova.
Nad slovem dětský domov se mi sevře žaludek a rychle chytnu Hyuka za ruku. Tohoto si všiml Siwon.
"Mami, tati? Co kdybyste jste ho adoptovali?" zeptá se, čímž si prakticky ukradne pozornost nás všech, i malého Hyukjaeho, který zmateně mrká, protože neví, co se to vlastně děje.
"Prosím?" zeptá se máma zaskočeně. Tento návrh pravděpodobně nečekala, protože to vypadá, že jí oči každou chvíli vyskočí z důlků.
"Já vím, že jste se vždycky snažili ještě o třetí dítě, ale nikdy se to nepovedlo… Tohle by byla perfektní příležitost. Navíc, Donghae ho asi nepustí." Vysvětlí brácha.
Zaskočeně se na něj podívám. Naši chtěli třetí dítě? Proč o tom vůbec nevím? Navíc, proč by mu to taky říkali? Že by přeslechl nějaký rozhovor? Nebo odposlouchával!
Na nějakou dobu se rozhostilo ticho. Každý z nás nad tímto návrhem přemýšlí. Policisté na nás netrpělivě zírají. Vypadá to, že by chtěli mít tenhle případ co nejrychleji za sebou. Vlastně to rozhodnutí je na nás. Buď se naši rozhodnou, že budou Hyukjaeho adoptovat, což by bylo méně práce pro policajty. Nebo ho nebudou adoptovat a policajti budou mít zkažené krásné odpoledne…
"To vůbec není špatný nápad… Co myslíš, zlato? Vždycky jsme chtěli tři děti." Usměje se táta najednou, berouc mámu kolem ramen.
Netrvá dlouho a je rozhodnuto! Hyukjae zůstává s námi! Happyend pro nás všechny!
End of the flashback:
Takhle se k nám do rodiny přidal její nový člen. Řeknu Vám, to bylo peklo. Na jednu stranu jsem byl vážně šťastný, že mám mladšího bráchu, ale na druhou stranu, už jsem já nebyl ten nejmladší. Navíc naučit Hyukjaeho všechno od začátku nám dalo taky zabrat. Hlavně mě a Siwonovi. Brácha mě v tom jednou málem nechal, jak toho měl dost, díky bohu jsem ho ukecal tím, že mu dám Kyuhyunovo číslo. Teď když si na to vzpomínám, bylo to vážně vtipné.
Přes naši pubertu se toho taky hodně událo. Moje hormony se zbláznily a já nevěděl, co dělat. Myslel jsem si, jsem se totálně zbláznil, abych si myslel takové věci. Jenže jakmile do toho praštil Siwon a konečně se vyznal Kyuhyunovi, který ho k mému překvapení přijal, musel jsem do toho praštit taky. Ani nevím, kdy se to stalo, nebo jak to začalo. Prostě jsem začal mít city pro Hyuka a nešlo tomu nějak zabránit. Teď jsem ale rád, že všechno dobře dopadlo.

Sedíme u nás v bytě. Hyukjae je v mé náruči a kouká na televizi. Dávají dokument o vlcích. Jsou některé věci, kterých jsme ho zbavit nedokázali. Pořád ho někdy přistihuju, že se chová jako vlk. Jenže teď už se nebojím, teď jsem rád, že jsem našel někoho tak speciálního, jako je on…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 25. března 2017 v 15:32 | Reagovat

To je tak cute QwQ Děkuji za nádherný oneshot ♥

2 Carol Carol | Web | 25. března 2017 v 16:25 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti líbí :) Já se bála, že to bude moc divný a bude to napsané hrozně...

3 JaeRa JaeRa | Web | 25. března 2017 v 20:54 | Reagovat

Nadhera! Dekuju :)

4 Hatachi Hatachi | Web | 25. března 2017 v 21:23 | Reagovat

To bylo mooooc pěkný. Povedlo se tě to. A líbilo se mi, jak jsi tam zapojila i svůj milovaný pár WonKyu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama