Cesta k pochopení - 10. Zase škola

17. dubna 2017 v 13:05 | Carol |  Cesta k pochopení
Ahoj~ Omlouvám se, že jsem nepřidala dvě neděle žádnou kapitolu :( Neměla jsem čas a teď se to snažím dohnat, takže dneska dám dvě kapitoly :)
To víte, praxe se mi blíží a mám více povinností ve škole... Naštěstí mám zítra na devět, takže se můžu naučit na pár předmětu dopředu.
Taky Vám chci říct, jakmile budu mít jistou praxi, začnu i překládat některá svá díla do angličtiny nebo znovu psát :)) Těšte se~
No, abych to tady nerozkecávala, taky je desátá kapitola. Hned za ní, bude následovat jedenáctá~
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Víkend skončil, babička odjela a já se plazím do školy… Doslova plazím, dnes se mi nechce. Naštěstí se neučíme, máme nějaký mimoškolní program. Pořád mám v hlavě babi. Odjížděla v neděli ráno, já se včera celý den nemohla dostat z nějakého špatného pocitu a dneska to na mě taky doléhá. Nevím ovšem, jestli to má nějakou souvislost s babičkou. Každou chvíli mi běhal mráz po zádech, je tohle normální?
"Ahoj!" skočil přede mě Wook, brzy bude schopný za můj infarkt! Vážně jsem se ho lekla při toku mých, ne zrovna hezkých, myšlenek.
"A-Ahoj…" zakoktala jsem se, na chvíli se zamračil. Prohlížel si mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě:
"Jsi v pohodě?"
"Byl jsi někdy v pondělí šťastný hned od rána?" pronesla jsem otráveně. Minulé a předminulé pondělí bylo fajn, ale tohle… Nebylo ani hezky, tmavé raky zaplnily oblohu. Nenechaly ani jeden teplý paprsek vykouknout, uvěznily slunce pod svým temným dozorem.
S Wookiem jsme dorazili před školu, byli jsme mezi posledníma z naší třídy. Brzy jsem se dozvěděla, že nás spojili se staršími ročníky. K mému překvapení k nám připojili Leeteuka a ostatní mé přátele. Vlastně nechápu, proč to překvapení… Zase to brali, že delikventi musí být spolu, jinak se stane něco nepříčetného. Nejradši bych dala dělo tomu, kdo to vymyslel. Vždyť kluci jsou úplně normální! Mají své sny, cíle, city! Ať se ti lidé podívají na sebe, jak jsou bezcitní… Ale stejně jsem ráda, že jsme všichni pohromadě, budeme tak aspoň silnější, jako jeden celek. Bože, co to kecám za kraviny? Nebo spíš myslím… No, říká to můj vnitřní hlas, takže asi tak… Musím být vážně nervózní, když mě napadají tyhle věci…
"Naše škola byla vybrána pro úklid životního prostředí, ve kterém žijeme. To znamená, že se všichni dáme do práce a nepřejeme si žádné komplikace." Obeznámili nás učitelé obou ročníků. Většina studentů byla otrávená, včetně mě. Že by to bylo kvůli tomu, že jsem bohatej spratek? Ale normálně uklízím dobrovolně a baví mě to, vlastně se to stalo mým zlozvykem. Když jsem naštvaná uklízím, když jsem nervózní uklízím, jen v poslední době na to nebyl nějak čas. Asi bych si měla uklidit pokoj…
"Těmi komplikacemi myslí tebe a tvé nové přátele… Čím sis je získala? Dalas jim, co chtěli?" přiblížila se ke mně jedna holka ze třídy. Studenti jí říkali 'královna školy', já jí nazývám hloupou krávou, která ani neví, kolik je jedna plus jedna. Její poznámku jsem chtěla nechat být, ale bohužel ji slyšel Leeteuk, který se do toho hned vměstnal.
"Čím by si nás měla získat?" zvedl hlas, přitom byl normálně tak klidný. Zvýšení hlasu upoutalo pozornost ostatních, nejen kluků, ale i celých tříd. Učitelé tu nebyli a během chvíle všichni ostatní odešli, takže jsme tu zůstali jen my.
"Čím asi! Čím by si vás tak mohla získat než…" větu, ale nedořekla. Nechtěla jsem to dělat, ale musela. Vzala jsem ji za rukáv její mikiny a přitáhla si ji blíž k sobě, dokonce i já mohu být ta zlá, když chci.
"Myslíš, že jsem někdo, kdo si potřebuje někoho získávat? Já nejsem jako ty! Neplatím si přátele a pak neodhazuji jako děravé ponožky. Vážně mi tě je líto, za to, co děláš. Je to však tvoje volba, no ne? Posluš si, zkus toho říct víc, ráda si tě poslechnu! Jen někde osamotě, abych mohla argumentovat. Není nad dobré argumenty, nemyslíš?" procedila jsem každou větu mezi zuby. Nešikanuji lidi, nenávidím šikanu, ale když to berou moc daleko, tak se neudržím. Z dívenky teď sálal respekt, zírala na mě se strachem v očích… Všichni byli najednou zmatení, co se právě stalo.
"Carol, potřebuju s tebou po škole mluvit…" ozval se po chvíli ticha leadre. Čekala bych, že bude znít naštvaně nebo tak nějak, ale vyznělo to spíše nutně. Nedokázala jsem si nevšimnout Sungminově trhanému pootočení, Heechul taky nevypadal, že by dokázal nějak relaxovat. Najednou ti dva vypadali trochu nervózně. Stalo se něco? Leeteuk mi chce říct něco důležitého a má to co dočinění se skupinou? Chtějí mě vyrazit? Dobře, to by byl ten horší scénář… Snad ne.
"Vyskočila jsi jako čertík z krabičky. Jsem netušil, že se v tobě skrýval takový ďáblík." Zachechtal se Shindong, aby toho nebylo málo, tak gesty čertíka naznačil. Byl fakt cute! Musela jsem se zasmát, neznají ještě mou pravou image. Možná se mě potom budou bát…
Uklízet jsme začali v parku, i když nevím, jestli by to jeden měl nazývat uklízením. Měli jsme hrabat listí, sbírat odpadky, ale nikdo se do toho nějak neměl. Kluci z toho taky měli strašnou srandu, hlavně Kyu dělal naschvály. Házel listy za mikiny ostatních, potom na hlavu, foukal je do obličeje, rozkopával pohrabané hromádky. S kopáním, ale přišel Donghae, jen je teď zaneprázdněn Hyukem, aby ho nechytil. Chudák, on to tam všechno nahrabe a Hae to rozkope. Ale ten pohled byl k nezaplacení! Nebyli ti to jen ti dva, kdo dělali bordel, postupem času se dostalo na všechny. Z parku byl najednou jeden velký holubník, měla jsem tu příležitost tam s nimi být. Musela jsem si jim pořád smát. Nějaké záběry jsem dokonce i natáčela na mobil, abychom si na to zase někdy vzpomněli. Chvilkami jsem taky uklízela tam, kde jsem měla jistotu, že to nerozkopou, neroznesou a tak. Alespoň něco bychom mohli mít hotové, když už nic jiného. Všichni se smáli, tento smích upřímný od srdce z jejich přátelství. Závidím jim to, nikdy jsem se takhle nedokázala smát, neměla jsem s kým.
"Chyť mě, jestli to dokážeš!" prosvištěl kolem mě Hae a hned za ním Hyuk, který se ho ještě pořád snažil potrestat. To bylo na tom to vtipný, ale zbořili mi některé z mých listnatých hromádek… A od znova! Toho si už všiml Teuk s Kantonem, kteří mi přišli pomoct.
"Promiň, nechali jsme tě v tom samotnou…" usmál se na mě Kangin, já jen zavrtěla hlavou, že mi to nevadí. Byla jsem ráda, že se dobře baví, příště bych se snad mohla přidat k nim… Jakmile úklid parku pokročil, bylo nám rozkázáno, abychom ještě park zkontrolovali, jestli někde nejsou odpadky. Projít celý park zabere minimálně hodinu, je to tady vážně obrovské. Krok co krok jsem se kolem rozhlížela, sem tam sebrala nějaký papírek ze země. Téměř celý park byl díky nám čistý.
Zaujal mě pouliční muzikant, seděl na livičce a v ruce držel kytaru. Nezpíval jen hrál. Melodie, které vybrnkával na kytaru měly smutný nádech, ani špetka radosti v nich nebyla. Přesto jsem tím byla unešená, znovu jsem měla chuť vzít si svou kytaru a hrát. Brnkat neznámé melodie, podle nálady, pocitů… Ve skutečnosti mám písně s tímto nádechem vážně ráda, bývají procítěné, většinou to jsou balady. Párkrát jsem taky zkoušela psát texty, ovšem žádný z nich nebyl velkolepý, nedal by se ani použít. Teď mě taky napadaly slova:
Not even knowing, knowing how you will
See the feelings in your heart
Walking down the streets, streets where people laugh
Slowing down and time's go by…
Napadla mě tato slova, nevím vlastně proč, ale trochu mi to připomínalo mě samou. Mé pocity před tím, než jsem potkala kluky. Byla jsem obrovský introvert, možná ještě pořád jsem… Nicméně jsem měla nutkání si to rychle zapsat, dokud si to pamatuji. Vytáhla jsem ze svého batohu menší notes do nějž padaly ty čtyři řádky té hlouposti, výplodu mé bujné fantasie. Přes jedno rameno mi nakukoval Kyu, přes to druhé Min. Koukali se ještě dlouho po tom, co jsem dopsala, nevím, co z toho chtěli vyluštit.
"Co je?" podíval se na ně Siwon, což zabralo pozornost úplně všech.
"Pššššt!" nařkl ho Sungmin, hned na to se znovu soustředil, v tomhle módu byl ještě tak minutu. Začal potichu zpívat ta slova do rytmu melodie, kterou hrál muzikant. Po chvilce se k němu přidal i Kyuhyun. Z ničeho nic mi z rukou vzali notes, který přenesli ke klukům, aby na slova viděli taky. O co tu, prosím, jde? Byla jsem dost vyjukaná… Každý si tam potom přidal svou větu, jež do notesu dopisovali propiskou, která byla ještě před pár vteřinami v mé ruce. Heh?
Tento školní den byl zajímavý, zvláště ten konec… V závěru jejich zpívání jsem měla doškrtaný notes a znovu přepsanou, teď už písničku, na dalších tránkách. Všichni jsme ještě museli jít před školu, aby si nás učitelé zkontrolovali, zda jsme všichni. Teď, když nad tím přemýšlím, jak jsme před týdnem odešli ze školy, proč to nikdo neřeší?
Málem jsem se vydala ze školy rovnou domů, ale někdo mě chytil za kapuci.

"Jdeš někam?" usmál se Teukie. Já málem zapomněla, mám si s ním promluvit! Znovu jsem zaregistrovala ten pohled Mina a Chula. Co se děje?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 17. dubna 2017 v 20:40 | Reagovat

Jejda...copak jí asi Teukie chce? I když bych o něčem věděla O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama