Cesta k pochopení - 12. Cože?!

5. května 2017 v 17:01 | Carol |  Cesta k pochopení
Hello~ Dobře, odteď už nic neslibuju, protože vždycky pak nemám čas a zapomenu na své sliby. Teď už můžu jenom říct, opravdu se omluvám. -.-"
Poslední dobou jsem fakt zaneprázdněná a nemám čas. Moje praxr se blíží-.. Vlastně už je příští týden v sobotu a teď ta škola do toho. Píšeme hodně testů a je toho moc, takže se omluvám. Ale slíbené tři kapitoly jsou tady! Prvná tahle a pak ještě 13 a 14 :3
Plus, prosím, během doby, co budu na praxi (3 týdny), se každou neděli dívejte po poledni na blog. Přednadstavím Vám sem nové kapitoly, tak se nedivte, že k nim není nic napsané. Všechno Vám podrobně popíšu později :)
Now, konec mých keců a užijte si kapitolku :)
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Už je to dva dny, co se to stalo. Dva dny a on stále nepřicházel do školy… Bála jsem se o něj. Byla moje chyba, že jsem se nedokázala rozeznat situaci s Teukem, ale jak jsem sakra mohla vědět, že se někomu líbím? Ještě před týdnem jsem byla nepolíbená panna! Teď už jsem jen panna. Chybí mi prostě opatrnost. Po tom, co se Leeteuk rozběhl za ním, jsem pořád seděla na té pitomé lavečce a čekala. Na co? Že se vrátí? To zrovna! Leader ho nechytil, žádnému z kluků nebere mobil, neodpovídá na video hovory, je úplně nedostupný. Kluci zkoušeli jít k němu domů, ale pokaždé je poslali pryč, že je nemocný nebo tak… Bylo jasné, že mě bude úplně ignorovat, i přesto jsem zkoušela vše, co bylo v mých silách, se s ním spojit. Párkrát mě napadlo, že bych mu nějak vlezla do pokoje. Nebylo by to těžké, vím, kde bydlí. Stačil by jen žebřík. Jenže to by bylo trochu nevkusné vlézt někomu do domu a říct: " Můžeme si promluvit? Jo a promiň za to okno. Spáchala jsem menší improvizaci." Jo, to by určitě zabralo. Ani na zkoušky nechodil, zprávy zůstaly nepřečtené. To si to prostě nemůžeme nějak vyříkat? Šlo by to? Je hezký si to říkat ve své hlavě, ale co skutky? Už mi ze všeho toho přemýšlení hrabe. Fakt moc! Musím taky přiznat, že mi chybí… Ty jeho pohledy. Vždycky, když jsem se v lavici otočila, on seděl za mnou. Zbožňuju jeho oči! Takové hluboké! Jeho úsměv je tak sladký! Bože, já chci umřít. Já chci jeho! Jakože tady, ne tak, i když… Nad čím to kruci přemýšlím? Mé sny vyšly z mého podvědomí a provokují mě už i ve dne! Jestli tamto, byly špatné sny, tohle je noční můra, ze které se nedá probudit! Třískla jsem hlavou o lavici, díky bohu nebyla hodina. Různě jsem máchala rukama, byla jsem totálně mimo. Myslím, že kluci dokázali rozeznat situaci jen z mých činů. Navíc jim Teukie všechno musel říct, nedá se však říct, že byli nějak překvapení, právě naopak. Jakoby byl telepatičtí! Zakručelo mi v břiše, jak v téhle situaci můžu mít hlad? Přiznávám, nejedla jsem od včerejšího oběda, u kterého jsem snědla sotva tři sousta, ale i tak. Připadám si jako totální sobec.
"Tak fajn! Takhle to dál nepůjde." Přistála mi před nosem něčí svačina. Vzhlédla jsem, stál tam Won s hodně přísným výrazem v obličeji "Jestli tu svačinu nesníš, nebudeš s námi cvičit! Pro Kyuhyuna si sám dojdu klidně až k němu do pokoje. Chová se jako děcko…" odsekl. Bylo poznat, že mu to leze na mozek. Jakmile mi pohrozil, že nebudu smět s nimi cvičit, vzala jsem svačinu a začali ji přežvykovat. Je pravda, že jsem měla hlad, jenže neměla jsem chuť. Cokoliv jsem strčila do pusy, nechutnalo mi to. Zkoušela jsem i čokoládu, všechno mi však chutnalo jako podrážka bot. Prostě hnus. Alespoň jsem uspokojila prázdný žaludek.
"Jak se k němu chceš dostat? Vždyť víš, že by nás jeho táta hned začal kárat…" ozval se Wook, bylo na něm ovšem znát, že by rád udělal to samé. Nebyl jediný, Hae s Hyukem taky.
"To je právě ten problém…" uznal Siwon " Každopádně jsem schopen to podstoupit, i kdybych tam měl sedět dvě hodiny a poslouchat to." Byl odhodlaný to udělat, ostatní souhlasili, že půjdou s ním. Domluvili se taky, že starším to neřeknou. Chtěli to udělat sami, jako nejmladší jsou ke Kyuovi blíž. Přece jenom jsou ve stejné třídě jako on, na rozdíl od ostatních. Mohli by mu rozumět víc.
Znovu začala hodina, ten den utíkal tak pomalu! Pořád to byla teprve třetí hodina a ještě pět před námi… S Leeteukem jsem nebyla schopna pořádně komunikovat, když už jsem mluvila, bylo to kvůli soutěži, nacvičování, škole. Nemluvili jsme o tom, co se mezi námi stalo. Po tom dni byla přetažena tlustá čára. Ano, bylo mi ho líto, jenže nějak mě to táhlo víc ke Kyuovi. Nechtěla jsem nikoho zranit a teď už nikde více nechci, hlavně ne je. Jsou pro mě všechno, troufala bych si říct, že jsou pro mě rodina. Vzhledem k tomu, v jakém stavu je teď moje opravdová rodina. Vlastně se u mě doma nic moc nezměnilo, pořád se od sebe vzdalujeme. Rodičům nikdy nepřišlo divné, v kolik chodím domů ani že doma už čas netrávím. Jen jsou nějací zaražení poslední dobou, dohadují se mezi sebou. Není to ale hádání na rozvod, takové to není. Je to jakoby něco řešili. Nejblbější na tom je, že si myslím, že to je kvůli mně. Jakoby se mnou něco plánovali za mými zády. Začala jsem si doma připadat jako vetřelec. Dokonce se už na mě dívají i jinak. Něco se změnilo, přesto je však všechno stejné. Možná jsem jen zase pomalá a nedokážu rozeznat situaci, což se mi poslední dobou fakt celkem daří. Nebo to je prostě něco, na co jsem i já krátká. Nedokážu tuhle atmosféru popsat, nikdy jsem ji ještě doma nezažila, tohle je poprvé. Abych pravdu řekla, začali se tak chovat poté, co babička odjela. Vnukla jim nějaký nápad? Domlouvala jim? Nevím, ale nelíbí se mi to. Tohle je taky důvod, proč netrávím čas doma. Zkoušky nám končí brzy, ale já se toulám městem. Každý den se toulám městem, nevnímám okolí, topím se ve svých vlastních myšlenkách. Pokaždé jsou jiné, ovšem většinou se točí kolen NĚJ. Kolikrát jsem procházela kolem jeho domu s myšlenkou, vyjasnit si to s ním. Vždycky jsem však ten dům minula. Udělala jsem to i několikrát za hodinu. Nedivila bych se, kdyby mě někdo od nich z domu viděl. Párkrát jsem zahlédla jeho sestru, je fakt hezká. Jednou jsem ji dokonce pozdravila, páni, jak mě bušilo srdce! Měla jsem takový ten pocit přistižení… Jsou si na sebe velice podobní. Jeho táta působí velmi přísně, podle kluků i je. Soudit ho ale nemůžu, když jsem s ním ještě nemluvila. Myslím, že by se svou matkou mohl mít pevný vztah. Třeba jako mám já s babičkou… Jáááj, co to zase plácám? To nemám něco lepšího na přemýšlení? Mohla bych si psát zápis, ale to se mi nechce. Příští hodinu píšeme test, že bych se učila? Jenže to umím! Anglicky mluvím normálně! Já se prostě nesoustředím!
"Carol, budeš ještě dlouho duchem nepřítomna?" vyrušila mě, z mého absolutně zbytečného přemýšlení, učitelka dějepisu. Příležitost přijít na nové myšlenky? Z hodiny se pamatuji totální kulový, takže jestli mě teď vyvolá, pošle mě ihned sednout s pětkou.
"Pojď k tabuli. Tohle je už po několikáté, co tě upozorňuji. Ty ovšem stále nereaguješ!" vypadala dost napruženě. Bingo, zkoušení! Pokusím se u tabule strávit, co nejvíc času, protože nebudu muset přemýšlet o sobě, ale o tom, co nevím.
Tomuhle říkám, totální fail. U tabule jsem vydržela pouze pět minut. Do lavice jsem si sedla s trojkou. To mě nemohla aspoň kárat? Ale no tak! To není fér! Já nechci přemýšlet, chci být robot. Člověk ho vypne a on je jak mrtvý. To by se mi líbilo.
Test z ájiny. Díky bohu byl aspoň dlouhý, jenže jakmile jsem ho dopsal, začala jsem si čmárat. No, ono by to tak nevadilo, jene já začala psát jména, kreslit obrázky ke jménům. No kluci měli svůj vlastní profil v chibi podání. Konečně bylo něco cute, ale proboha zastavte mě! Já to nesnesu, musím jít za ním. Musím si to s ním vyříkat, přijmout nadávky, cokoliv. Nedokážu nic nedělat!
Zbytek školy probíhal tak nějak stejně. Hned, jak mé nohy cítily asfalt, vytáhla jsem mobil. Věděla jsem, že kluci za ním šli, ale zvědavost mi nedala. Vytočila jsem jeho číslo, chvíli to vyzvánělo.
"Haló?" vyhrkla jsem hned, jakmile to zvedl, ovšem nebyl to Kyu. Ozval se ženský hlas:
"Ahoj, promiň, Kyuhyun teď nemůže… Chceš mu nechat zprávu?" znělo to hodně ustaraně.
"Potřebovala bych s ním mluvit…" z mého hlasu byla poznat naléhavost. Z telefonu byl slyšet výkřik a fňukání, nedokázala jsem vychytit situaci. Zase…
"Kyu, vydrž ještě. Za chvíli jsme v nemocnici!" snažila se ho žena uklidnit, zněla víc než ustaraně.
"V nemocnici?!" nekontrolovaně jsem vykřikla, za mnou se vynořili starší kluci. Když mě slyšeli vykřiknout to slovo, utkvěli v šoku. Ale já byla taky v šoku. Cože?! Nemocnice? Proč?
"Ano, má strašné bolesti." Ozvalo se z telefonu zoufale.
"Pošlete mi, prosím, adresu?" naléhala jsem. Zpráva nepřicházela dlouho, já ale nepřestala zírat do mobilu. Pořád jsem postávala na tom samém místě s klukama kolem sebe i ti, kteří odešli ke Kyuovi domů se vrátili. Nestihli tam ani dojít, když jim Yesung volal, ať jdou zpátky.
Zpráva pořád nepřicházela. Začínala jsem být víc a víc nervózní. Přešlapovala jsem z nohy na nohu. Konečně mi zavibroval v ruce telefon, ve zprávě byla adresa nemocnice ještě se zprávou: "Omlouvám se, že odepisuji až teď. Kyuhyun je po operaci se slepým střevem. Nechtěla jsem psát ještě před tím, než jsem věděla, co s ním je. Cho Ara." Odeslala to ze svého mobilního telefonu. Její číslo jsem si ihned uložila. Na jednu stranu to byla úleva, že to bylo jen slepé střevo, ale i tak má nervozita nějak neupadala. Pořád jsem se bála. Bez rozmýšlení jsme se všichni vydali do nemocnice. Museli jsme jet autobusem, protože to bylo celkem daleko a nikdo z nás neměl auto.
V nemocnici na recepci, nebo jak se tomu nadává, na nás koukali jako na gangstery. Stálo nás jedenáct, takže to bylo celkem pochopitelné, ale sestra nás tam nechtěla pustit. Jako bychom tam šli Kyua zabít.
"To je v pořádku. Znám je." Zastal se nás někdo za námi. Byla to jeho sestra, měla nasazený milý mírný úsměv. Sestra nás tedy pustila, ovšem trochu neochotně.
"Noona, jak mu je?" začali se kluci jeden přes druhého ptát, já ale neměla odvahu cokoliv ze sebe vydat. Nedokázala jsem vyslovit ani jeden pozdrav. Ona se na mě však jen usmála, jako by mě už znala. Zmiňoval se své sestře o mé maličkosti?
"Ahoj, ty budeš Carol." Podala mi ruku, já ji zdvořile přijala. Kluci se hned začali ptát, jak mě zná, Ara však neodpověděla.

V nemocnici jsme byli dlouho. Kluci před chvílí odešli, nabídla jsem se, že tady s ním zůstanu. Po operaci spal. Vypadal tak vyrovnaně, celkem roztomile. Cítila jsem se tak provinile, jako by tady byl kvůli mně. Chytila jsem ho za ruku. Byla příjemně teplá, na rozdíl od té mé. Vždycky mám příšerně ledové ruce. Jak se mu budu moct omluvit? Jak mu to vysvětlit? Budu mít vůbec příležitost? Dá mi jí? Jsem schopná tady vydržet celou noc, než se probudí. Jeho přítomnost mě nesmírně uklidňuje. Proč jsem si toho dřív nevšimla?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 7. května 2017 v 12:43 | Reagovat

Moc hezký díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama