Cesta k pochopení - 15. To snad ne!

14. května 2017 v 12:00 | Carol |  Cesta k pochopení
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Pondělí. Škola. Kluci. Náš vztah. Kluci o tom ještě nevěděli, tak nějak jsem nevěděla jak jim to říct. Kyu na to šel ovšem chytře. Seděla jsem v lavici s Wookem, když přišel do třídy. Přišel jako borec, všichni se na něj koukali tím způsobem, že delikvent přišel do třídy…
"Ryeowook-ah, sedneš si se Siwonem?" zastavil se u naší lavice.
"Huh?" oba jsme ze sebe nechápavě vydali, podotýkám oba. Nečekala jsem, že udělá takové ántre. Chápu, začali jsme spolu chodit, ale je nějakej drzej.
"Sednout, tam." Upřesnil, ještě ukazoval na místo za mnou. Mé oči mu darovaly vražedný pohled, jenže to nějak nepochopil. Odsunul Wookovi židli a dotáhl ho na to místo. Vrazila jsem hlavou do lavice. 'Lidi, to je vůl.' Vážně jsem se musela smát, to prostě nešlo jinak. Ještě do toho ten Ryeowook s tím ublíženým výrazem.
"Kyuhyune, co děláš?" smál se nad jeho činy Won.
"Já? Si sedám." Odpověděl ledabyle tázaný. Posadil se, nachystal si věci, jako by se nechumelilo. Ostatní mu ale darovali nechápavé pohledy, já jen ležela dál na lavici. No co k tomu dodat?
"Co je?" podíval se s nevinným úsměvem na všechny. Jo, evil maknae, už chápu, proč mu tak říkají. Vypadá jako anděl s ďáblem v těle.
"Seš nějakej divnej… Tak nějak nově se chováš…" odpověděl Hyuk s podezřívavým pohledem, já se do toho samozřejmě nějak musela přidat:
"Že? Taky si myslím."
"Ono… Mezi vámi něco je?" dodal potom s lišáckým úsměvem Sungmin, který se vynořil za našimi lavicemi. Jak dlouho tam stál?
"Ty jsi všude!" vyjekl, pořád ještě dotčený, Wookie. Min se jen zářivě usmál s kýváním. Já s Kyuem jsme byli pořád ticho a nenápadně zírali do blba. On do stropu a já na opačnou stranu.
"Ta zem a ten strop jsou najednou zajímavý, co?" ozval se Dongie vedle Mina, když už jsme u toho, byli tam všichni starší kluci.
"Jo, lítá tam moucha." Zíral zaujatě do stropu pořád Kyuhyun. Nedokázala jsem nevyprsknout smíchy, všichni se na mě podívali.
"A ta zem taky, co?" zeptal se Chul, pokývala jsem k souhlasu.
"No, tam je jedna rýha…" ukázala jsem prstem " A hele! Tam je další." Začali se smát všichni. My prostě nebudeme normální skupina ani za zlatý prase!
"Congratulations!" vyskočil se židle Siwon, až Wookie málem spadl ze židle. Chudák, dneska má nějak moc šoků… Čekala bych, že Teukie bude zklamaný, ale vzal to celkem dobře. No, s tím, že pokud se se mnou Kyu bude hádat, tak nečeká a bere.
Dnes den utekl poměrně rychle. Hyunie mě chtěl doprovodit domů, ale nevím, co by říkali mí rodiče, kdyby nás spolu viděli. Navíc spolu jdeme ruku v ruce. Ono by to nebylo tak důležitý, jenže poslední dobou mi věnují příliš velkou pozornost. Jestli jsem se před tím cítila doma jako v pekle, tak teď se cítím mnohem hůř. Dá se ovšem nějak říct hůř než peklo? Nedá. Takový slovník prostě není a nemám náladu ani chuť ho vymýšlet.
Zastavili jsme na rohu našeho domu.
"Měl bys už jít…" řekla jsem, nechtěla jsem ho pustit, ale… Už se chytal, že odejde, ale najednou se otočil. Na tom samém místě přede mnou zůstal stát.
"Já to myslím vážně, Kyu." Neubránila jsem se úsměvu, byl rozkošný. Pořád držel mé ruce v těch svých.
"Půjdu? Nepůjdu?" udělal to tak šestkrát "Nepůjdu, jdu s tebou!" rozhodl se, vykulila jsem oči. To už mě ale táhl za sebou, doslova mě táhl, já nedělala kroky. Snažila jsem se ho zastavit. Moje boty za to dneska draze zaplatí… Zvládl mě dotáhnout až před branku, v tu chvíli se však otevřeli dveře domu. Otočil se na patě a schoval nás za zídku. Díky bohu za vysokou zděnou zeď. Z branky vykročila má sestra. Pro něj nejlepší řešení. Pro mě to nejhorší. Dnes se znovu budu zpovídat jako v kapli, má sestra bude ten farář. Koukala na nás s veselým výrazem.
"Čau! On už musí jít." Pozdravila jsem ji a u toho žduchala svého přítele pryč, on se mi ale vysmýkl. Tupě jsem zírala na prázdné místo před sebe, kde ještě před pár vteřinami stál. Oh my gosh.
"Ahoj." K mým uším dolehl hlas mé sestry. Kyu nebyl schopen slova, stydlivě se poškrábal na hlavě. 'Jako teď se stydíš? Počkat, proč se stydíš před ní? Hej! No to vůbec! To si myslíš moc!' Jsem nějaká šílená…
"Budeš asi Kyuhyun, že?" chtěla se přesvědčit Stella, hodil na mě překvapený výraz. Pokrčila jsem rameny. Taky o mě řekl své sestře.
"Ano." Přiznal se "Cho Kyuhyun." Přidal i své příjmení.
"Stella." Podala mu ruku, tu ale nepřijal, páč jsem ji za ruku chňapla já.
"Jo, taky mě těší." Házela jsem s její rukou, on se jen přiblble usmíval.
"No, já vám to nechci kazit mládeži, ale naši jsou doma… Měl bys jít, něž tě uvidí." Zkazila celou náladu, takže budu čelit hned jim? Že bych odešla s ním? Nah! Asi nic co… Kyu se se mnou chtěl rozloučit polibkem, ale pak si uvědomil, že tam pořád ještě stojí má sestra. Usmívala se na nás, jako měsíček na hnoji.
"No, jen pokračujte." Řekla. Zkazila to! Od této chvíle, to je úhlavní nepřítel číslo jedna!
"Tak ahoj." Rozloučil se a odešel, než zašel za roh, tak si ještě poskočil. Ještě dlouho jsme se za ním dívali. Obě.
"Je ti jasný, že mi máš dneska co říkat, že jo?" neodtrhla od toho směru oči.
"Jo, bohužel." Já na tom se svýma očima byla stejně.
Doma na nás čekali rodiče. Seděli v obýváku s vážnými výrazy v obličeji. Pokynuli nám, abychom se posadili. Chtěli nám něco důležitého říct.
"Carol, máme ti, co říct. Znáš ředitele City group, že ano? Domluvili jsme ti schůzku s jeho synem." Začala mluvit má matka, už jsem otevírala pusu na námitky, ale byla jsem utišena.
"Nepřerušuj mě a žádné námitky nebudou. Schůzka je zítra ve čtyři hodiny v hotelu City group. Pokud se tam neobjevíš a nebudeš slušná, zatrhnu ti všechny vycházky. Pokud budeš nadále odmlouvat, nemáme problémy se odstěhovat. Babička nám řekla, že sis našla přátele. Chceš je přece vídat?" vydírala mě citově. Měla jsem dost. Beze slova jsem se zvedla z křesla, vydupala jsem na truc schody a třískla dveřmi. Čekala jsem, že to někdy udělají. Vlastně ne, věděla jsem to!
* * *
Dívala jsem se za ní, když vybíhala schody. Ještě schválně dělala hluk a oni tomu ani nevěnovali pozornost.
"To si snad děláte srandu? Musíte to udělat i Carol? Nestačila jsem Vám já?!" zvýšila jsem hlas, vytočili mě, naprosto. Svou mladší sestru zbožňuju nade všechno na světě, nenávidím, když je nešťastná.
"Stello! Dávej si pozor na jazyk mladá dámo. Nehodláme o tom diskutovat!" seřval mě otec, já ale pořád neměla nějak dost.
"Bože tati! Je to rande naslepo! Ani neví, koho má potkat! Vy víte, jaký ten jeho syn je?"
"Je to slušný hoch. Sice je starší než Carol, je v tvém věku, ale ona za to jednou bude ještě ráda." Odsekl otec "Pokud chceš ještě něco, nemáme čas. Jdi do svého pokoje!" doplnila ho matka. Měla jsem takovou zlost, nedá se to ani popsat slovy. Došla jsem před svůj pokoj, z koupelny byla slyšet puštěná voda. Musela jsem toho využit! Vlezla jsem do jejího pokoje a hledala její mobil s úmyslem najít číslo Kyuhyuna. Nerada ji lezu do soukromí, ale ještě mi za to poděkuje. Mobil se rozsvítil. Chudák holka, ještě nic neví… Měla by si dát na tapetu jeho fotku! Kvůli tomu tady ale nejsem. Prolízala jsem všechny kontakty, dokud jsem nenašla ten správný, který jsem si poslala na svůj mobil. Rychle jsem se vypařila z jejího pokoje.
* * *
Do školy se v poslední době fakt těším. Ona je tím důvodem. Jen to, že ji vidím rozsvítí můj den. Dneska mi ale úsměv opadl hned, jak jsem ji spatřil ve dveřích třídy. Sice se usmívala, ale bylo to jiné. Jsem jediný, kdo si to myslí?
"Ahoj, jak se máš?" skočil jí do cesty Donghae, usmála se na něj, že jí je dobře. Proč jí to ale nevěřím? Proč mám pocit, že se něco stalo? Nechci, aby se trápila. Říkala nám, že nedokáže projevovat své emoce, nedokáže říct, co se děje. Abych se přiznal, zděsil jsem se. Já bych to třeba nezvládl. Nedokážu někomu neříct, jak se cítím. Včera jsem byl štěstím bez sebe, když mě její sestra poznala. Říkala jí o mně.
"Ahoj." Usmála se na mě, vypadala tak moc zničeně. Chtěl bych jí nějak pomoct!
Celý den jsem jí snažil rozveselit, ale bylo to jen krátkodobé. Navíc se dneska omluvila z nacvičování. Že by dostala krámy? Jinak bych si to vysvětlit nedokázal a je to jediné normální řešení. Právě jsme byli v půlce cesty do tělocvičny, když mi zazvonil telefon.
"Ahoj Kyuhyune, nic neříkej a poslouchej." Ozvalo se, podle hlasu jsem poznal Stellu " Váhala jsem, jestli ti mám zavolat. Takže nejdřív tě upozorňuji, pokud se budeš potom chovat jako třešti trdlo, máš co dělat se mnou. Carol byla našima včera vydírána, že pokud neposlechne, nebude vás moci vídat, jen ve škole. To by se ti asi nelíbilo, že? Vydírána k tomu, že dnes musela jít na domluvené rande naslepo. Řeknu ti lokaci. Hotel City group. S tím týpkem se má sejít za deset minut. Chci jen, abys to věděl, protože sama by vám to asi neřekla… Má úloha tímto končí, budu vám držet palce. Pamatuj si na ten začátek, co jsem řekla, rozumíš?" ukončila výhružně. Hlasitost mobilu byla natolik zvýšená, že tento hovor slyšeli úplně všichni a ani jednomu z nás se tohle nelíbilo. Houby krámy! Ona byla vydíraná? To se mi nijak nelíbí…
"Ehm… Máte někdo tušení, kde je City group?" ozval se Sungmin.
"Jo, táta tam chodí celkem často na schůze." Ozval se Siwon, se svým backgroudem toho ví celkem dost, ovšem jen někdy to je užitečné. Třeba zrovna teď. Rovnou vedl cestu. Všichni jsme se rozeběhli. Za žádnou cenu jsem nechtěl, aby se s tím klukem setkala. Naneštěstí jsme od hotelu byli pěkný kus, takže to nějakou tu chvíli potrvá, než se tam dostaneme.
Trvalo nám to 45 minut. To je až moc, ale stojíme před hotelem. Včele se Siwonem, protože ho tady už znají, jsme se rozešli k hotelové restauraci. Byla tam i s ním. Nemám ani nejmenší ponětí, kdo to byl, ale nevypadal zrovna na náš věk… Vlastně nevypadal ani nějak slušně. Kožená bunda, potrhaný džíny. Takhle se do luxusní společnosti nechodí. To vím i já! Když nad tím tak přemýšlím, má rodina je taky dobře finančně založená! Proč bych se jim nemohl představit jako syn sponzora školy? Vždyť já jím jsem! Najednou se mi naskytl pohled na to, jak se ten hajzl sápal po ruce Carol. Mojí Carol. Jo, už je moje, ať se vám to líbí nebo ne!
"Promiň, kámo. Jsi na špatné vlně." Rozešel jsem se k jejich stolu. Vyslovil jsem to dost hlasitě, aby to slyšel. Slyšela to vlastně celá restaurace, všechny pohledy utkvěly na mně a klucích. Bylo nám to všem jedno. Chytil jsem Car za ruku, aby si stoupla. Udělala to, nijak se nebránila, ale strach ve svých očích měla. Je možné, že po této akci nás nebude moct vídat, ale i tohle za to stojí. Pokud jí nebudu moct jen vídat, tak mi to je jedno. Lepší než, aby se scházela s tímhle… Stejně si myslím, že bych si našel nějaký způsob, abychom si vídali.
Z hotelu jsme vystřelili jako střely a všichni. Bohužel jsme potkali Siwonova tátu, takže musel vysvětlovat ten rozruch.
"Zastavte kluci…" odmítala jít dál Carol, pořád vypadala zničeně, ale teď jinak, než ráno. "Jak jste se to dozvěděli?" nebyla zrovna dvakrát nadšená.
" Tvoje sestra Kyuhyunovi volala. Prý nás nebudeš moct vídat, nebo tě aspoň rodiče vydírali." Odpověděl jí Leeteuk hyung.

"A řekla vám taky, že rodiče se budou chtít po tomhle odstěhovat?" zakňučela zoufale. Při této otázce jsme všichni zdřevěněli. To snad ne! O stěhování nikdo nic neříkal! Se zděšením jsme ji pozorovali, co budeme dělat? Něco musíme. Nehodlám se Carol vzdát! Společně tohle všechno zvládneme!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 14. května 2017 v 14:02 | Reagovat

Za lásku je třeba bojovat. A je jedno, jakými prostředky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama