Cesta k pochopení - 18. Soutěž (1/2)

4. června 2017 v 12:00 | Carol |  Cesta k pochopení
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Už zítra. Zítra se koná soutěž a já se cítím jako na jehlách. Jsem příšerně nervózní, taky nejsem sama. Snad každý tady je. Tohle je naše poslední zkouška, generální. Abychom věděli názor i někoho jiného, pozvali jsme naše sourozence. Ovšem jak se tak na ně koukám, nevím, jestli to byl dobrý nápad. To jejich culení, úsměvy a tak mě přivádí k šílenství! Když takhle reaguju teď, tak co teprve zítra? Bože, přeji si to mít co nejdříve za sebou, jenže to by znamenalo, že dříve odjedu. Nejlepší je, že já ani nevím kam se stěhujeme… Stella taky nevypadá, že něco ví. Se svým přítelem se pohádala, což vedlo k jejich rozchodu, ale sesbírala se teda rychle. U sebe nemám tušení, nechci nikoho z nich opouštět, hlavně Kyuhyuna, ale copak mám na vybranou? Když teď udělám to, co po mně rodiče chtějí, budu mít potom pokoj. Dokonce mi dovolili, že můžu být i manažerka! Vlastně poslední dobou mi dost vyhovují, což je fakt divný, nikdy takový nebyli. To by byla další věc, která mě více než znervózňuje. Na soutěž chtějí přijít taky, doufám, že tam uspějeme. Aspoň tak rodičům dokážu, že i já něco umím. Jenže teď se mi klepou nohy, tady poskakuju jako tajtrlík a nevím, co dělat. Všichni se připravují na generálku, já jen stojím a tupě zírám před sebe. Ze zadu mě do žeber dloubl Heechul, což mi umožnilo sebou totálně švihnout o zem, jak jsem se lekla. No, to prosím, jsem lechtivá jen někdy, nebo jenom u někoho. Proč ten někdo je zrovna Chul? Teď toho bude využívat… Při mé reakci se začal strašně moc, což vyvolalo pozornost ostatních. Seděla jsem na zemi v tureckém sedu, při tom jsem na něj koukala vražedným pohledem, však já se mu jednou pomstím!
"Jsi v pohodě?" pomohl mi na nohy Kyu.
"A víš, že ani ne? Mé nohy prostě nezůstanou v klidu…" koukala jsem se na ně a silou vůle jim poroučela, aby se přestali třást "Nějaký nápad, jak se toho zbavit?" zeptala jsem se zoufale.
"No, jeden způsob by tu byl, ale… Hehe… Není zrovna ideální zrovna v tuhle chvíli, na tomto místě, se všemi lidmi tady…" zauvažovala má sestra, načež třeba Kyuova sestra přikyvovala. Jak jí mohlo napadnout zrovna tohle? Proč to musela říkat před všemi lidmi tady? Teď se na nás všichni koukají divnými pohledy! Přísahám, že jí se pomstím taky! Jednou, snad.
"Já si myslím, že byste toho využít měli. Je to poslední noc, kdy můžete být spolu." Zvedal významně obočí Hyuk. Svým způsobem měl pravdu, ale právě ten fakt, že to je poslední noc mě odpuzoval. Jako by na mě byl tlačen nějaký nápor… Nevím si rady…
"To si potom ti dva musí vyřešit sami, měli bychom se soustředit na generálku." Promluvil rozumně Kangin, čímž všichni začali přemýšlet nad něčím jiným. Asi to byl jeho účel, protože se na nás povzbudivě usmál. Byla jsem mu za to fakt moc vděčná! Začali jsme naši choreografii, která trvala deset minut, nebo-li největší limit, který byl povolen u soutěže.
Generálku jsme zvládli téměř bezchybně, ale co bude zítra? M8m z toho vážně hrůzu! Sraz máme v osm ráno, protože soutěž v nevětráno začíná.
"Uvidíme se zítra, radím Vám pořádně se vyspat!" pohrozil Leader, jo to se mu řekne… Chci vědět, kdo dneska v noci bude pořádně spát? Taky to může dopadnout jako minule a budeme celou noc skypovat, jenže minule jsme psali test z dějáku…
"Tak zítra…" rozešli jsme se všichni, až teda na mě, Kyua, Stellu a Aru.
"Co teda teď plánujete?" zeptaly se nás, co jsou dvojčata? Oba jsme na ně hodili otrávený pohled. Ten fakt, že už nemůžeme být spolu se nás vážně dotýkal. Proč je vždycky všechno tak složité? Nemáme na sebe pořádně čas a když už ho mít můžeme, tak to prostě nějakým způsobem nejde… Nechci s ním strávit noc s vědomím, že tohle je poslední a bůh ví kdy se potom zase potkáme. Za rok? Za dva? Za deset? Dvacet? Nikdo z nás to nedokáže určit, ale slib splním. Budu dělat cokoliv, abych se stala manažerkou a znovu se s nimi setkala. To je můj cíl do budoucna! S Arou jsme se nakonec rozloučili, Kyuhyun se rozhodl, že nás doprovodí. My dva jsme šli v ruku v ruce, aspoň do té doby, než Stella prohlásila, že by si nikdy nepomyslela že bude jako 'páté kolo u vozu.' Vymyslela to tak, že byl Kyu uprostřed a každá z nás na jedné straně, ale to se mi jaksi nelíbilo. Házela jsem po ní pohledy typu: 'tohle je moje, najdi si svoje.' Samozřejmě ten vprostřed z toho měl ohromnou srandu, že? To bych taky nejradši přizabila… Nikdo na tomhle světě není na mé straně! To je snad zlý sen!
U našeho domu se sestra uráčila jít dovnitř dříve, aby nám nechala nějaké to soukromí.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě na dost podstatnou otázku Kyu.
"Nervózně. Co když to pokazím?" odpověděla jsem se zděšením, to tak má snad každý, když na něj čeká něco velkého. Bojí se, že udělá chybu a ostatní budou kvůli němu v háji taky.
"Když to pokazíš ty, tak to potom pokazíme všichni, abys v tom nebyla sama. To náš mini plán." Mrkl na mě a objal. Dnešní objetí bylo jiné než všechna předešla, ani jeden jsme nechtěli nechat jít toho druhého. Jejich plán? Kvůli chybě jednoho, udělají schválně chybu všichni? To je jako spadne jeden, tak spadnou všichni? Představa hezká, ale jaká by byla realita?
"Takhle byste si zkazili naději na vítěztví, Kyu…" promluvila jsem do jeho bundy.
"Koho to sere?" zasmál se, jenže já vím, jak moc chtějí všichni vyhrát. Dostat se z přezdívky delikventů, konečně by je někdo respektoval. Už by byli někdo! Na jeho odpověď jsem reagovala, menším bouchnutím pěstí do jeho ramene, hned na to si mě od sebe odtáhl. Darovala jsem mu vyčítavý pohled, aby to všechno bral vážně, protože takových příležitostí už mít moc nebudou a zahodit to kvůli někomu jako jsem já, je velmi hloupé. Dívali jsme se na sebe, minuty ubíhali, nevím jak dlouho tento náš pohled trval, ale mluvil tolika pocity, u kterých nebyla potřeba slova. Prostě jen tohle stačilo, abychom si řekli, jak moc toho druhého máme rádi, jak moc si budeme chybět, jak moc se navzájem respektujeme, povzbudivé pocity také nechyběly. Prostě jen tahle chvíle, jen my dva…
"Nechci tě nechat odejít." Vypadlo z něj najednou, usmála jsem se:
"Prosím tě, jednou budeš ještě rád." Pohladila jsem ho po tváři. Myslím to vážně, třeba mu to nějak pomůže překonávat různé věci, kterých si teď ani jeden nejsme vědom. Jeho obličej se přiblížil k tomu mému a naše rty se spojily v polibek. Hluboký, něžný polibek, takový jsme ještě nikdy neměli.
"Doufejme, že budu rád v dobrém." Řekl, když se ode mě odtáhl.
"To bych ti radila!" zasmála jsem se, jenže kdo ví? Budu myslet pozitivně.
Po dlouhé době jsme se rozloučili, i přesto že ani jeden z nás nechtěl. Bylo to jako mučení… Otevřela jsem dveře domu, bylo ticho. Dnes žádná chůze? Žádné otázky, kde jsem byla? Našla jsem si cestu do kuchyně, kde má máma dělala nějaké jídlo, u toho si pobrukovala nějakou melodii. Zaskočilo mě, když jsem zjistila, že to je známá písnička a není to klasika, ale pop. Zaujatě jsem ji pozorovala, takhle ji ještě neznám.
"Jsi tady? Nechceš mi pomoct?" darovala mi úsměv. Úsměv? Měla jsem sto chutí se jí zeptat, jestli jí je dobře, místo toho jsem však přikývla. Při výpomoci jsem ji koutkem oka pozorovala, je dneska nějaká divná! Vážně doslova divná! Ruplo ji v bedně? Ano, říkám to o své mámě, ale když mě neslyší tak co? Mé myšlenky jsou moje a nikdo mi je krást nebude! Stella byla taky vyjevená, když přišla do kuchyně, máma ji položila stejnou otázku jako mně. Neodmítla ani ona. Čekali jsme, co z ní vyleze, nakonec si jen sedla ke stolu, následovali jsme ji. Dneska byla nějaká milá… Že by na něčem jela?
"Uvědomila jsem si, že to pro vás obě musí být vážně těžké." Brada nám spadla pod zem, náhle pokračovala dál "Dlouho jsem nad tím přemýšlela, jakými jsme byli rodiči. Jak jsme se k vám chovali, mysleli jsme si, že to je ve váš prospěch, ale zřejmě ne. Z toho stěhování se už nikdo nevyvlíkneme, ale chci vám říct, abyste věděli, že všechno, co jsme doposud dělali, bylo pro vás. Vím, že to tak vůbec nevypadalo. Vlastně jsem nad tím začala přemýšlet od návštěvy toho tvého chlapce, Carol. Ano, je to dlouho, musela jsem si v hlavě uspořádat všechna pro a proti. S tatínkem jsem nad tím přemýšleli oba, rozhodli jsme se, že do tvé zítřejší soutěže dáme všechno, abychom fandili. To jídlo, co jsme teď dodělali, je pro vás na zítřek a ne, neotrávila jsem ho. Omlouvám se za všechno… Nechtěla jsem, abyste byli nešťastné, bála jsem se toho, abych pravdu řekla. Ale má největší hrůza se stala pravdou. Ublížila jsem vám, my oba…" domluvila. Byla jsem dojatá, Stell taky, už jí tekly slzy po tvářích, já je v sobě ještě držela. Nevěděla jsem, co na to říct, pak mě ale něco napadlo:
"Děkuji, ma-mami…" bylo to poprvé, co jsem ji tak po nějaké době oslovila " Ale moc fandit nemusíte, stačí, když tam budete jen sedět." Gestikulovala jsem rukama, načež se sestra rozesmála. No vážně, ta představa je trapná!
Ten večer k nám měl promluvu ještě táta, dost odlišnou od té máminé, ale princip měla v podařeně stejný. Omluva. Na tento den jsem čekala snad několik století, dokonce jsem díky tomu i usnula, ale teď ráno. Já se totiž rozhodla, že na žádnou soutěž nejdu a budu celý den jen a jen v peřinách, tečka.
Do auta se mě všichni členové rodiny pokoušely dostat násilím a s úspěchem! Dorazili jsme před stadión, kde se to všechno konalo. Můj celý tým už tam byl, jen já jsem byla díky svému protestu poslední. Rodiny od kluků tam stáli taky, rodiče si všichni potřásli rukou, s tím, že půjdou společně na místa diváků. Ještě před tím, než jsme se rozhodli jít dovnitř, jsme narazili na naše spolužáky, kteří byli najednou našimi soupeři. Začali se nám vysmívat. Nevydržela jsem to a přiblížila se k nim.
"Nejdřív ukaž, pak mluv." Procedila jsem skrze zuby, asi jim to nahnalo strach, protože hned po tom zmizeli v budově. Ostatní z toho měli legraci.
V šatnách jsme si vytáhli naše trička, všechny měli stejnou barvu a číslo 12, protože nás tolik i bylo. Jediné, co bylo na triku jiné, byly jména nebo spíše přezdívky u některých. Pravá jména jsme měli jako samolepku od vedení soutěže, k nim se potom dávali také čísla pořadí. Všichni jsme byli nervózní a tím, že nám dali číslo 23 to bylo ještě horší, protože jsme měli možnost vidět všechny skupiny před námi a většina z nich byla vážně dokonalá! Nedokážu posoudit naši chorografii, protože jsem ji neviděla jako divák ani porotce…
Řada na naší choreografii přišla po další velké pauze ve tři hodiny odpoledne. K obědu jsme měli jídlo, které jsme dělali s mámou a kupodivu se to dalo jíst. Nikdy jsem totiž neviděla mámu vařit, ale to odbíhám od tématu… Začátek jako intro jsme začínali všichni, nejdřív pomalé, abychom po tom vytřeli zrak s úplně něčím jiným. Tančili jsme ve skupinkách, třech, čtyřech a pěti, samozřejmě taky všech. Musím uznat, že to máme trochu jinak zorganizované než ostatní skupiny, které byli před námi. Všechny totiž tančili v jedné skupině a to tak, že byli všichni. My to střídali. Mezi těmi skupinami, co byli před námi, byl i naši spolužáci, myslím, že jsou našimi velkým konkurenty. Jak jsme se domluvili, mám v choreografii nejméně částí. Proto v čase, kdy netancuju, sleduji každý pohyb kluků. Ten pohled si užívám! Sem tam se podívám na hlediště, kde sedí naši rodiče, sourozenci, prarodiče, Sungminova přítelkyně… Povzbuzují jen jak to jde. Na řadě je poslední scéna, na které jsme všichni…

Měli jsem to za sebou. Bože, to je úleva! Nikdo z nás neudělal žádnou velkou viditelnou chybu, takže se nám to podařilo! Skupin se přihlásilo padesát, takže ještě zbytek a pak už jen vyhlášení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 4. června 2017 v 12:52 | Reagovat

Věřim, že se dostanou na první tři místa. Tolik na to dřeli, tak si to zaslouží :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama