Cesta k pochopení - 20. Cesta zpět

18. června 2017 v 15:33 | Carol |  Cesta k pochopení
Ahoj, už je tady předposlední díl! Tak co? Těšil se někdo? Jste napjatí, jak celá tato povídka dopadne? Nebo už to asi víte?
Nebudu dlouho zdržovat, pustíme se hned do čtení? :)
| Kapitolové | České/Czech | Fan Fikce | Super Junior + OC (original character) | hetero | By Carol |


Všechno v životě má svůj cíl, svou hodnotu. Pokud se něco stane a my s tím stoprocentně nemůžeme nic dělat, tak to tak nejspíš má být. Tohle myšlení jsem si udržovala celou tuhle dobu. Dnes je můj velký den. Toto rozhodnutí byla moje volba a nikdo mi do toho nekecal. Jen to trvalo na můj vkus déle než bych chtěla… Celých deset let.
Kluci se svým tancem prorazili. Vlastně se z nich stali idolové! Taneční skupina s názvem Super Junior. Jelikož kluci uměli zpívat, nebylo to pro ně obtížné, nebo aspoň nemuselo… Za těchto deset let se stali hodně populárními, fanouškům se hodně líbí, za což jsem velice ráda. Samozřejmě měli taky pár skandálů, ale přesto se pomocí všech přenesli, i když někdy to nebylo zrovna nejlehčí. Celou dobu jsem je sledovala, koupila si každé jejich album, hlasovala pro ně v každém hlasování na ceny, prostě vím o nich. Oni ale neví o mně… Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla nikdy stavy úzkosti, celou tu dobu mě doprovázely. Ten stav, kdy se člověk prostě potřebuje vybrečet, protože mu někdo hodně chybí. On mi chyběl a pořád chybí ze všech nejvíc. Myslela jsem si, že budu v pohodě, když zjistím, že s někým randí, ale já byla jako závistivá faninka… Bože, jak trapné, ale někdo by pro tohle mít pochopení mohl, ne? Přece jen je Cho Kyuhyun má první láska. Neříkám však, že já jsem s nikým za tu dobu nerandila, jen to nikdy nebylo takové, jako s ním. Vím, že žárlivost je naprosto absurdní, když jsem dělala to samé. Co čekat v průběhu deseti let?
Školu mám vystudovanou s velmi dobrými výsledky, proto jsem taky měla na výběr jít kam chci. Je to tohle město. S počtem přes deset miliónů obyvatel, Seoul. Za tu řádku let se toho tady tolik změnilo, přesto je to všechno stejné. Vše by bylo perfektní, kdybych sebou nemusela brát svého bratrance, který je o šest let mladší než já. Tudíž mu je dvacet dva. Pořád se chová jako puberťák a naparuje se jako papoušek. Je pravda, že dokáže rozesmát dokonce i mě, ale někdy je s tím jeho myšlením vážně jako mimino, ne jako student vysoké školy. Cesta se mnou je pro něj praxe.
Máme namířeno do oné společnosti, kde se těch jedenáct, teď už mužů, nalézá. Čím blíže jsme, tím více jsem nervózní. V hlavě se mi odehrávají myšlenky typu, že na mě už zapomněli, nebo mě nepoznají. Hodně jsem se totiž změnila. Prošla jsem velkou změnou, hlavně šatníku. Máma mě totiž hned po našem odletu začala učit, jak se chovat ve společnosti, kde jsou mi rodiče posazeni. Od té doby to je taky můj zlozvyk na veřejnosti. Doma jsem ale svá, stejně tak Stella. Tohle je vlastně taky novinka! Před čtyřmi lety se ze mě stala teta! Stell se vdala a má teď malého synka, který vůbec ale vůbec neposlouchá. Po kom tak asi bude?
Jsme tu. Budova je opravdu obrovská! U hlavních dveří na nás čeká nějaký muž, který nás má odvést k panu CEO.
"Dobrý den." Pozdravila jsem, jakmile jsme vešli do kanceláře, Josh (bratranec) hned přitakal. Muž stojící u okna se za námi ohlédl a mírně se uklonil hlavou.
"Posaďte se…" pokynul nám "Omlouvám se, ale připadáte mi povědomá. Neznáme se odněkud?" zeptal se zkoumavě, na to jsem se mohla jen pousmát.
"Ano, dlouhé jsme se neviděli, pane. Carol Adams. Tehdy jsem vystupovala se Super Junior." Představila jsem se. To už vypadal, že mu to docvaklo.
"No ovšem! Chlapcům jsem řekl, že budou mít nového manažera, teda manažerku. Vaše jméno však ještě neslyšeli. Ze slova manažerka byli nadšení…" rozpovídal se.
"Jsou to muži, pane. Myslím, že na tohle reagují všichni stejně." Zasmála jsem se.
"Pravda. Nemyslím si, že budou čekat Vás…" povzdychl si, já s tím ovšem ani nepočítala, proto mi úsměv z tváře neopadl.
"Manažer, kterého měli doteď, musel odejít na dlouhodobou nemocenskou, proto jsme pozvali Vás, slečno. Doufám, že se o ně dobře postaráte." Svěřil mi své umělce, ještě sepsat pracovní smlouvu a budu je moct potkat!
Po všech vyřizováních v kanceláři, ten samý chlapík, který nás vzal tam, nás vedl i k SuJu. Bylo nám řečeno, že teď mají každý buď individuální program nebo osobní volno, ale že se tu brzy ukáží. Dostali jsme s Joshem svolení prohlédnout si budovu, ovšem ten se brzy někam vypařil. Snad se na čas dostaví do určení místnosti.
Procházela jsem se, když se najednou za mnou ozval hlas.
"Mohu Vám nějak pomoci, slečno?" Ten hlas bych poznala i po sto letech! I přesto, že bych teď dotyčného nejradši objala, ovládla jsem se. Pokud si dobře pamatuji, tak se mu mám ještě pomstít. Tady je má pomsta pane Kim Heechule!
"Proč bych měla chtít pomoct? Vždycky jsem se nějak vyznala, proč bych nemohla teď? A jakou pak pomoc bych potom mohla čekat, když bych přijala? Snad ne typu: Doprovodím Vás domů a pak se vydat na úplně jinou stranu…" poslední věta byla takový menší hint. Nechci nějakou velkou pomstu, stačí mi jen Chulův zmatený obličej, který se mění do zkoumavého. Vzpomíná si?
"Vy… ty!" ukazuje na mě prstem. Ono to neví, jestli mi to má tykat nebo vykat! Hezký to pocit.
"Ses ukázala sakra brzo!" začal na mě zvyšovat hlas. Takhle nějak vypadalo naše setkání. Po nějaké době jsme se museli odebrat do místnosti, kde jsem se měla představit jako jejich nová manažerka. Chulovi jsem ještě nic neřekla, teď mě jen vede směrem tam, kvůli klukům.
Vtrhl do dveří. Jenže já pořád stála na chodbě, po chvilce vykoukla jeho hlava.
"Co jako děláš?" vtáhl mě dovnitř. Najednou na mě viselo deset nechápavých pohledů. Která z možností to je? Nepamatují se mě, nebo mě jen nepoznávají?
"A představovat se nebudeš?" vyjekl po mně Heechul, dnes po mě řve nějak často.
"Posadit se třeba nechceš?" pronesla jsem k němu otráveným tónem, nejdříve chtěl protestovat, ale poslechl. Přistoupila jsem k menší tabuli, na kterou jsem napsala své jméno a kontaktní údaje. Postupovala jsem podle toho, co mě učili ve škole. Tohle je má nová práce, tak bych to měla udělat pořádně, i když právě stojím před lidmi, které znám.
"Upřímně, celkem mě mrzí, že mě nepoznáváte." Řekla jsem ještě než jsem se otočila od tabule. Visely na mě nechápavé pohledy, aspoň do té doby, než si přečetli tabuli. Ke slovu jsem ale nikoho z nich nepustila, ještě jsem jim neřekla, proč jsem vůbec tady. Mimochodem, můj mladší bratranec se nebyl ještě schopen se sem dostavit…
"Abych se vám představila, pánové. Jmenuji se Carol Adams a nastupuji zde jako nová manažerka. Všichni víte, proč nahrazuji vašeho bývalého pana manažera. Vzhledem k tomu, že se známe, doufám, že budeme oddělovat osobní život od práce a naopak. Preferuji mít přátelský vztah, takže bych se nerada s někým pohádala. V některých případech to ale bude těžší bych řekla… No, každopádně doufám, že spolu budeme dobře vycházet." Nechala jsem je v němém úžasu. Teď jsem už jen čekala na jejich reakce. Ovšem to by do místnosti nesměl vtrhnout Josh, že se mnou potřebuje mluvit, odešla jsem z místnosti. Stála jsem s Joshem před velkým oknem na chodbě. V okně byli rolety, ale obrysy postav za nimi skrýt nešli, navíc ještě ty prsty, když se je snažili trochu odhrnout.
"Jdeš pozdě." Spustila jsem chladně, místo odpovědi mi ale strčil před obličej telefon s videem. Ve videu byl můj synovec, přál mi k narozeninám. Úplně jsem zapomněla na to, že mám dnes narozeniny! Do očí se mi nahrnuly slzy štěstí, úsměvu jsem se taky neubránila. Ten mobil, který měl v ruce byl ale můj! Kde ho vzal?! Už už jsem se ho chystala praštit, protože nenávidím, když mi někdo sahá na věci, ale před tolika lidmi na chodbě to je nemožné. V tom případě jsem ho zatáhla do místnosti, kde kluci stáli vyjeveně u okna. Josh vypadal trochu zmateně, ovšem nevím z jakého důvodu… Byl mi naskytnut na žárlivě vypadajícího Kyua, protože nevěděl, že ten člověk, kterého jsem právě přivedla, je můj bratranec.
"Dobře, než ho zmlátím, měla bych vám ho představit. Tohle je Josh Adams, můj asistent, který tohle bude mít jako praxi. Taky je to můj bratranec, který chodí věčně pozdě. Jelikož jsem určila pravidla neřešit osobní záležitosti v práci, zabiju ho až po práci… Dotazy ke všemu? Protože se všichni musíme znát, jen se ptejte. Tohle dítě vás totiž ještě nezná." Vysvětlila jsem všem přítomným. Ano, moc dobře vím, že jsem se právě zachovala jako buberťák, ale to se v těchto situacích stává. Zvláště když to je mladší sourozenec, nejsem zadaná, apod. Pár rukou se nahoře ukázalo, ale Kyuhyunova ne, trochu mě to zamrzelo. Nechce nic vědět? Pokynula jsem Donghaemu, aby mluvil.
"Takže, když nás ještě nezná, jmenuji se Donghae. Otázka smiřující na Carol… Kde si kruci celou tu dobu byla?"
"Všude možně… Miami, LA, Rio… Tam jsem byla asi nejčastěji." Odpověděla jsem.
"Proč si se nikdy neukázala na koncertě?" podal další otázku Sungmin.
"To jsem nikdy neřekla." Zasmála jsem se "Jinak gratuluji ke svatbě." Poblahopřála jsem mu. Je pravda, že na jejich koncertech jsem byla. Po mé odpovědi byli trochu překvapení.
"Co tvoje rodina?" zeptal se Teukie po několika otázkách týkajících se jen mě, ale ten hlavní se ještě nezeptal na nic.
"Rodiče jsou pořád workholici. Stella má svou vlastní rodinu a čtyřletého syna Toma." Nikdo tuto odpověď nečekal, alespoň ne tu týkající se mé sestry.
"Kluci?" ozvala se otázka a hádejme od koho, Kyuhyun.
"Holky?" podala jsem stejnou otázku, ovšem vypadal nepřístupně, proto jsem pokračovala "Tři krátkodobé vztahy. Nejdelší vztah trval měsíc." Odpověděla jsem. Jeho obočí vystřelilo nahoru, pobídla jsem ho, aby se přiznal on.
"Pět…" vydal číslovku. Musela jsem se rozesmát. V tu chvíli mi to přišlo vtipné, jak mi říkal, že už nikoho mít nebude. Samozřejmě, že by někoho mít musel! Nejsem jediná žena na zemi, musel by být úplný hlupák.
"Proč jen tři? To nikdo nechtěl, tak dobře vypadající ženu?" vyptával se Siwon.
"Neměla jsem zájem. Přece jen určitý slib jsem musela dodržet. Polovina už dodržená je." Znovu jsem si získala maknaeho pozornost, tentokrát udivenou.

Kluci měli večer poslední program, na který jsem je musela, jako jejich nový manažer doprovodit. Ještě před tím, než Kyu odešel na plac, řekl, že mi musí potom něco říct. Tohle mě celkem nadchlo, mé srdce znovu po deseti letech začalo bít…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 19. června 2017 v 20:28 | Reagovat

Moc hezký díl. A ano, jsem zvědavá, jak to všechno dopadne :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama