Druhá šance - pokračování

23. června 2017 v 7:26 | Carol |  FanFikce
Tímto dnem taky budu přidávat každý týden fanfikce, které už mám nějakou dobu napsané až do chvíle, kdy mi nedojdou. I kdyby byly na pokračování - 1 týden/1 díl.
Budou tady také anglické, ne jenom české na potrápení vaší angličtiny.
Ty anglické byvají o dost delší a proto je budu muset nějak rozpůlit :) I tak doufám, že se Vám budou líbit!

| OneShot | České/Czech | FanFikce | Super Junior | Pairing: EunHae | By Carol |


Vedl jsem ho ke své jeskyni s výmluvou, že ráno je moudřejší večera. Nechtěl jsem ho znovu ztratit po tom, co jsem ztratil jeho minulé já. Doteď vlastně nevím, jak se jmenoval.
" Vy bydlíte v jeskyni?" zeptal se, bál jsem se, že bude chtít utéct, kvůli tomuto místu. Najednou se však rozešel ke vchodu, vypadal zvědavě a překvapeně. Sice to byla jeskyně, ale bylo tady všechno, co člověk k životu potřebuje. Vždycky jsem jim říkal, ať se tu chovají jako doma, jenže až teď to myslím upřímně. Nehodlám ho zabít, i kdybych měl sebe větší hlad, žízeň, neudělám to. Radši zemřu, než ho znovu zabít.
" Nic hezčího jsem v životě neviděl…" vydechl. Zahřálo mě u srdce, že se mu tady líbí. Pořád jsem ale nevěděl, proč se tak cítím. Proč ho nechci znovu zabít? Proč mé srdce, u kterého jsem si myslel, že se proměnilo v kámen, bije tak zběsile? Za tu dobu, co jsem ho potkal, jsem mu vysvětlil jen, že do města půjdeme ráno. Nic jiného jsem mu neřekl. V půlce věty se mi taky zlomil hlas. Nechtěl jsem aby odešel. Naštěstí dnes byla noc a už hodně pozdě. Nabídl jsem mu svou postel, jestli se tomu tak dá ovšem říkat. S radostí ji přijal, usnul téměř okamžitě. Nemohl jsem se na něj přestat dívat, byl jsem blízko něj ani jsem nedýchal. Nedokázal jsem to. Takhle uchvácen jsem člověkem nikdy nebyl. On byl tak jiný. Měl jsem v plánu se na něj dívat celou noc.
Prší. Prší? Prší! K mým uším doléhal zvuk kapek z venku. Byl jsem tak nesmírně rád! V noci jsem nejspíš usnul, vysvětlovalo by to mé zavřené oči. Pomalu jsem je otevřel, dostal jsem trochu menší šok. Ten kluk byl nebezpečně blízko mě a zíral na mě. Chvíli jsme se na sebe takhle koukali, chtěl jsem, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.
" Dneska se do města asi nedostaneme…" promluvil, dokázal jsem jen pokývat. Omámily mě jeho oči a pusa, on celý byl dokonalý. Pokud na tomhle světě existuje perfektní člověk, je to právě on. Že já těch lidí potkal… Potkal jsem hezké lidi, škaredé lidi, ale nikdy dokonalou bytost, jako je on.
Pršelo už několik dní. Byl jsem sice nad míru šťastný, že je tady se mnou ani jsem nemusel mluvit. Mluvil on. Jeho jméno jsem se taky dozvěděl, Donghae. Mně dal jméno Hyukjae, když jsem s ním nemluvil, tak ať mi aspoň nějak říká. Byl jsem rád, že už mám konečně jméno. Taky se už dělíme o postel, sám nevím, jak jsme k tomu dospěli. Tohle všechno bylo tak skvělé, jenže byl tady menší problém. Měl jsem hlad, pomalu jsem se nedokázal ovládat. Několikrát jsem se nachytal, jak mu zírám na vystouplou krční tepnu. Už to nevydržím ani o den déle. Musím si najít potravu, jinak pomalu, ale jistě zemřu.
" Dochází nám dřevo…" zamumlal, já to bral jako skvělou příležitost. Bez jakéhokoli slova jsem se odebral k východu jeskyně.
" Počkej! Půjdu s tebou." Zastavil mě, v tuhle chvíli bych vážně uvítal, kdybych mohl jít sám. Nakonec jsme šli oba, já jsem místo dřeva ale hledal příležitost. Příležitost, kdy se nějak nenápadně vypařit.
Nevím jak se to stalo, ale příležitost zdrhnout se vydařilo. Teď jen najít nějakou oběť, stačila by obyčejný kolouch… Najednou v křoví něco zašustilo. Neřešil jsem, co to je, hlavně, že mě to nasytí. Pod ruce se mi dostal srnec. Zabodl jsem do něj tesáky a začal sát krev. Když v něm už nezbyla ani kapka, zvedl jsem se. Podíval jsem se kolem sebe, strnul jsem. Visel na mě vystrašený pohled. Stál tam Donghae, který pomalu couval. Nevěděl jsem, co mám dělat, to už se však rozběhl. Běžel jsem za ním, co to dalo. Jelikož upír je rychlejší než člověk, chvíli jsem na něj čekal. Jakmile mě uviděl před sebou,vyděšením spadl.
" Co… Co jsi zač?" začal histerčit, nahrnuly se mi slzy do očí. Co jiného jsem mu mohl říct, než pravdu? Pravdou ho ale ztratím… Sesypal jsem se. Sesunul jsem se na kolena, slzy máčely mé tváře. Nedokázal jsem na nic myslet, jen brečet. Stejně tak to bylo s Haem.
Byli jsme tam už pár hodin. On už měl jen zaschlé slzy na tvářích, mně jich však neubývalo. Se zničeným výrazem jsem pozoroval listí před sebou.
" Ty jsi upír, že jo?" promluvil do ticha, celý jsem se ochvěl. Neměl jsem odvahu podívat se na něj. Jaký výraz teď měl? Určitě nenávistný. Jaký jiný by mohl taky mít? Jeho pohled jsem na sobě cítil.
" Hyukjae…" nadechl se " Jaké to je být upírem? Osamělé?" zeptal se, nečekal jsem takový typ otázky.
" Osamělost je na tom asi nejhorší. Má to spoustu nevýhod, dokonce to má své výhody. Jenže… Poslední dobou si přeji být člověkem…" odpověděl jsem mu. Konečně jsem sebral kuráž podívat se na něj. Vypadal překvapeně, najednou se však uculil.

" Mám ti pomoct nebýt sám?" přišel rychle ke mně, své rty přiložil na ty mé. Tímhle se myslela ta druhá šance?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

2 Hatachi Hatachi | Web | 23. června 2017 v 20:25 | Reagovat

To bylo moc hezké :-)

3 JaeRa JaeRa | Web | 6. července 2017 v 11:03 | Reagovat

Sladké <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama