Never ending dream - 1. kapitola

7. června 2017 v 16:57 | Carol |  Vícedílné originální příběhy
Ehm ehem.. Představuju povídku, kterou už mám rozepsanou dlouho. Mám sice jenom jednu kapitolu, ale myslím, že potřebuju někoho, kdo by posoudil a řekl mi svůj názor.
V případě zájmu, budu psát pokračování :)

žánr: komedie, romance, angst, fantasy (?)
| Kapitolové (?) | České/Czech | Originální | hetero | By Carol |


Sedět v maličkém bytě, který se bytem ani nedá nezvat, je opravdu únavné. Byt jen
s jednou místností, navíc bez kuchyně. Používá ho jen na přespání, protože se málokdy ocitá doma. Ano, on tuto místnost nazývá domovem. Tapety jsou vybledlé a od vrchu zdi se loupou. Na podlaze je znát její stáří. Lino s rýhami, tmavými fleky… Spíše než byt, tohle je garsonka. Jenže on s pýchou prosazuje, že to je byt. Vždyť tu není ani postel! Jen palanda, která dělá divné zvuky pod sebemenší tíhou.
Být tady za jiných okolností, bála bych se, jenže já nemám důvod se bát. Čekám tady na něj, jako vždycky, když mi chybí. Nedávám mu za zlé, že mě nechává čekat. Přece jen to je muž s prací. Nemůžu se dočkat, až ho znovu uvidím a obejmu!
Zrovna, když si povzdechnu nad pomyšlením, že dnes ho zase neuvidím, v zámku někdo pohne klíčkem. Cuknu sebou a podívám se ke dveřím, kde se vynoří jeho tvář…
***
Už zase ten sen… Měsíc se mi zdá ten samý sen na pokračování s nějakým záhadným chlapem. Jediné, co si na něm pamatuje je jeho obličej. Opravdu velmi pohledný muž. Ale to není pointa. Nemůžu přijít na to, proč se mi sen zdá. Když se mi zdál poprvé, tak jsem si řekla 'Jo, cool! To může být!', protože kdo by nechtěl takový sen, že? Jenže se mi opravdu zdá často? Čím to je? Navíc se ani neopakuje, právě naopak, pokračuje. Je to jako bych se dívala na film se mnou v hlavní roli! Opravdu to nechápu. Čím častěji se mi sen zdá, tím víc chci znát identitu toho muže v něm. Kdo to je? Nikdy předtím jsem ho neviděla. Ani to není herec, kterého bych mohla vidět v televizi. Prostě někdo. Co mě nejvíc zarazilo je to, že je starší jak já. Opravdu! Mohl by to být můj otec! Ale ne! Já s ním v tom snu něco mám! No bezva… Moje fantasie někdy opravdu nemá meze.
Všechno to začalo před měsícem, když jsem se dívala na film se svou nejlepší kamarádkou. Ani si nepamatuju, co to bylo za film, ale vím, že to jím začalo. Jsem si naprosto jistá! Ten film byl spouštěč! No to je aspoň to, co si já a Kora myslíme. Kora je moje nejlepší kamarádka - velká fanynka mého snu. Myslím, že by skákala dva metry vysoko, kdyby se sen stal filmem.
~Před měsícem~
Není nic horšího než trávit páteční slunečné odpoledne ve školní lavici. Jaro nám táhne na paty, venku je teplo. Už to není ta krutá mrazivá zima. Všechen sníh roztál a rostliny začaly rozkvétat. Jak já bych teď radši seděla někde v kavárně, nebo čajovně u okna a pozorovala toto počasí.
Jenže ne, já musím sedět tady, v hlučné třídě a poslouchat kojota. Toť přesný popis mé nejlepší kámošky - střelený kojot. Proč kojot? Když se směje, tak neskutečně heká. A střelený? Je zkrátka šílená. Potkaly jsme se v prvním ročníku školy. Bohužel jsem ji dříve nepotkala, protože se naše rodina neustále stěhovala. Jsem ale ráda, že jsem ji znám aspoň teď. V některých situacích, nevím, co bych bez ní dělala. Dříve se jako kojot nesmála. Když jsme se potkaly, byla stydlivá a tichá. Čert ví, co se v ní zlomilo.
Nevím proč, ale já si vždycky vybírám něčím divné přátele. Možná proto, že já jsem divná. Můj jedinečný smysl pro humor nikdo nepochopí. Přezdívky, které vybírám nejsou zrovna humánní. V tom se skrývá má jedinečnost. Bohužel jsem zjistila, že tato jedinečnost postihla v naší rodině jenom mě, nebo snad bohu dík? To je celkem jedno, hlavně, že jsem se smířila s tím, že jsem divný člověk se spoustou zajímavého myšlení.
Podívám se na Koru, alias kojota, abych konečně pochopila, proč se směje tak nahlas. No samozřejmě, Josh jí zase vykládá historky z jeho brigády. Ne, že by sami o sobě byly sebevíc zajímavé, ale ten kluk je třídní klaun, takže nějaký ten vtípek sem tam prohodí. Sem tak, dost často. Jak tak poslouchám, nemůžu si pomoct a zasmát se taky. Pane, co ten vymyslí za blbosti… Já opravdu nemám normální přátele. Ale kdo by je taky chtěl, no ne? Mít svou vlastní originální partu je nejlepší, protože si rozumíme mezi sebou.
Ano, Joshua je můj druhý nejlepší kámoš. Někdy působí trochu přihřátě, ale to se vstřebá. Normální teda není, každopádně s ním vůbec není nuda. Odpoledne ho moc nepotkáváme, protože musí chodit na brigády, jenže ty fotky, co posílá. Člověk vážně přemýšlí, co dělá, nebo kde k nim přišel.
Tihle dva jsou důvod, proč ještě chodím do školy jako člověk, a ne jako zombie. Jenže potom je dalších tisíc důvodů, proč bych se zombiem mohla stát! Musím se dostat na vysokou, musím si najít práci, musím splnit požadavky lidí, na kterých mi záleží… Ke všem těm požadavkům tady musím ten rok a čtvrt ještě vydržet… Ať si každý říká, co chce! Pro mě je škola základ života a teroru! A co je lepší? Jakmile ten teror zvaný škola skončí, začne nový! Život!
"Tenhle pohled znám a stejně nepřijdeš na nic." Objeví se přede mnou Kora s unuděným výrazem v obličeji. Podepírá se bradu pravou dlaní, druhou rukou ťuká nehty do mé lavice.
"O čem to, prosím tě, mluvíš?" napodobím její držení těla s úšklebkem. Nevypadá, že by jí to nějak vadilo, spíše naopak. Dramaticky si povzdechne a zadívá se někam za mě, pravděpodobně směrem k Enzoovi, který sedí za mnou.
"Hele, kdykoliv zíráš do blba a totálně mě ignoruješ, přemýšlíš nad blbostma. Život? Pffft! Žij tenhle okamžik!" rozhodí rukama, až uhodí Marca, jenž si právě vytahuje učebnice. Kora se omluvně usměje, její ruka naznačující omluvu, hned na to se podívá zase na mě. Nad jejím počínáním zakroutím hlavou a opřu se.
"Někdy je fajn myslet do budoucnosti." Odpovím na předchozí větu. Je pravda, že žít okamžikem by bylo pravděpodobně lepší, ale pořád bych měla myslet i na následky toho, co udělám v tento okamžik. No ne?
"Dobře, tak mysli na Kevina, vaši svatbu, vašich sto dětí a tydydů tydydá." Kora pokrčí rameny a ušklíbne se.
Kevin je můj přítel. Potkali jsme se v létě na bazéně, kde zaskakoval za kamaráda, prodáváním zmrzliny. Normálně ji nejím, ale sázky jsou hold sázky. No, řekněme, že kupovat šest kopečků zmrzliny najednou jen pro sebe, není zrovna obvyklé.
"To jsou sny, zlato." Opáčím s úsměvem, ovšem už cítím, jak do mých tváří proudí krev, čímž jim dává růžový nádech.
"Sny jsou taky super! Já zbožňuju své sny! Například ten, jak s Noahem půjdu na cestu kolem světa! Teda až si konečně uvědomí, že mě miluje." Přikývne přesvědčeně.
"Což se nestane." Chudák holka, věří snům jako tenhle.
Kora se do mého bratra zamilovala hned v prvním ročníku střední. Samozřejmě to je platonická láska, jenže jí to stále nepřešlo. Ani když se dozvěděla, že má Noah přítelkyni, kterou požádal o ruku.
"Ale jo stane. Já tomu věřím! Celým svým srdcem!" usměje se zasněně kojot a kousne se do rtu. Opravdu nechci vědět, na co přesně v tuto chvíli myslí.
"Fakt? Tak to hodně štěstí. Pochybuji, že můj bratr bude uvažovat o cestě kolem světa s tebou… Zvlášť s jeho snoubenkou."
"Ale tiško! Každý chlap má krizi středního věku!" má kámoška řekne hlasitě, projíždějíc každého kluka ve třídě pohledem. Její pohled se zastaví na Marcovi a zvedne na něj obočí. Vypadá to, že ho chtěla dostat do problému, protože jeho holka, Kathy, ho v tu ránu bouchla do ramene.
"A na to si přišla jak?" podívám se na ni, jakmile se na nás ostatní přestanou dívat.
"To je jedno ne?" pokrčí znovu rameny, usmívající se. "Navíc, už jsem zjistila, kde budou naše líbánky."
"Nech mě hádat, Havaj."
"Houby s voctem! Na Aljašku!"
"Noah nenávidí sníh." Konstatuju jen tak mimochodem, což by jí mohlo trochu pomoct s její platonickou láskou.
"To má smůlu, protože ústupky nedělám!"
"Koro, ty jsi trdlo…" začnu se smát, zakrývajíce si pusu rukou. Někdy z ní padají takové věci, že se nedá nic jiného než se smát. Bože, já tu holku žeru!
Po obědě se obě vydáme do třídy chemie. Konečně poslední hodina! Někdy mi ty dny připadají nekonečné! Na to, že je pátek, máme nějak moc hodin… Když už to skončí?! Hlasitě si povzdechnu a sklopím hlavu.
"Dnešek platí?" zeptá se Kora, která jde tak dva kroky přede mnou. Na dnešek jsme si domluvili dámskou filmovou jízdu. Máme to tak každý měsíc, jednou u nás a po druhé u nich. Je to fajn, aspoň jednou za měsíc nemusíme být sami v páteční večery.
"Jop. Jdeme nejdřív pro tvé věci?" udělám dva větší kroky, ať ji doženu. Podívám se na ni, jak cucá brčko od ochuceného mlíka.
"No problemo! Všechno už mám, takže jdeme rovnou k vám!" zazubí se. Jasně, vždy připravena, pak si najednou uvědomí, že nemá tohle, potom tamto… Příšerný. Hlavně, že si každý měsíc nezapomene nabarvit vlasy na šílené barvy! No fakt, teď má světle modré vlasy.
"A jaký film?" zeptám se a založím si ruce na hrudi. Nikdy se nedokážu rozhodnout, na jaké filmy se mrknout, proto to má na starosti má nejlepší kámoška, bez které bych byla úplně beznadějná. Nebo naopak…
"Zatím spolu, zatím živi." Kývne hlavou.
"Ok." Zazubím se a hraně si povzdechnu. "Když to musí být."
Přesně tak, jak jsme si naplánovali už týden dopředu, jsme obě připravili věci k přespání v mém pokoji. Nachystáme občerstvení, různé druhy pití a samozřejmě se nachystáme do postele. Vzhledem k tomu, že je moje postel velká, tak se na ni vlezeme obě. O jednu starost míň. Hehe. Už jen zbývá pustit film.
Normálně se na filmy nedívám, protože mě to nebaví. Nerada se dívám na něco sama, to za prvé. No, za druhé, nebudeme si co nalhávat, v televizi nic nedávají. To jsou samé zprávy, detektivy, různé komické show, které nejsou komické atd. Je to celkem smutné. Na světě je tolik televizních kanálů, ale na všech dávají to samé. Co teprve ty reklamy? Prostě ne, děkuji pěkně, vaše nabídky nepožadujeme.
Jakmile se ale dívám na filmy s někým, tak je to něco jiného. Mám z toho lepší pocit, navíc můžu reagovat, můžeme si vyměňovat názory, které navrší nesmyslných hádek, jenže koho to zajímá? Tohle všechno k tomu patří, proto to mám ráda.
No, jak jsem říkala, bez hádek se to neobešlo… To bylo super! Se smíchem se obě zachumláme do peřin. Už je kolem půlnoci, a já jsem kompletně mrtvá, jenže Kora nezavře tu pusu. Otočením se na druhou stranu ji chci dát najevo, že už jdu spát, ale ona pořád mluví další půl hodiny! Ne, že bych ji neměla ráda. Jen nemusím poslouchat, co by ráda dělala s mým bratrem, kdyby… Ugh, to mě děsí.

S pocitem naprosté vyčerpanosti usínám, jenže to nevím, co mě ještě čeká…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama