Vánoční Bradavice

2. ledna 2018 v 13:04 | Carol |  FanFikce
Hello~ Ano, jsem zpátky po velice dluhé době! Už je to opravdu dlouho, co jsem něco přidala, a proto jsem si řekla, že napíšu Vánoční povídku pro svou nejlepší kamarádku -> Angee - a potom ji sem přidám :)
Také sem přidám další díl Zakázaného lektvaru, třeba mě to zase nakopne psát tuto fanfikci. Se psaním jsem akorát tak pokročila v angličtině, takže kdyby měl někdo zájem, dejte mi vědět v komentech :) O tom ale bude jiný článek...
Tato fanfikce je na dvě témata. Je to vlastně crossover! Harry Potter, kterého všichni známe a anime One Piece. Také se tam nacházejí další originální postavy. Trochu jsem experimentovala :3 Je dost možné, že se to stane kapitolovou povídkou :3
Každpádně méně kecání a více přídávání. Užijte si to ^^
| OneShot | Fan Fikce | České/Czech | Crossover | Harry Potter | One Piece + OCs | By Carol |


Všichni ví, že vánoční svátky mají být o lásce, pohodě a klidu. Hlavně klidu. Tak proč to prostě někteří lidé nedokázali pochopit?! Už to docela přeháněli a učitelé už toho taky měli dost. To ovšem nebránilo určitým jedincům k porušování pravidel, právě naopak. Protože se blížily Vánoce, všichni ve škole trochu povolili v učení, tak se uvolnilo více žertíků.
Samozřejmě, kdo neměl rád zábavu? Minimálně v koleji Nebelvíru ji zbožňovali všichni. Mrzimor byl vždycky samostatný případ, protože studenti odtamtud vždycky působili tím zajímavým dojmem, že jim vždycky všechno projde. V Havraspáru se všichni jenom chytali za hlavu a přemýšleli, jak se někteří individuové vůbec dostali na tuto školu. A Zmijozel? To je další kapitola. Oni věděli, jak se bavit, jen měli jiný způsob humoru…
Tyto čtyři koleje v jedné Velké síni jsou o svátcích přirozenou katastrofou. Ovšem vypadalo to, že jeden z kantorů si tuhle atmosféru přece jenom užíval. Nebyl to nikdo jiný než ředitel Bradavic, profesor Albus Brumbál. Za brejličkami, ve tvaru půlměsíců, se v jeho očích značilo obrovské pobavení. Zatímco ostatní profesoři jenom povzdechovali a brali se za hlavy.
Co k tomu dodat? Příšerný holubník. Hlavně trojice chlapců u nebelvírského stolu byla středem pozornosti. Luffy, Ace a Sabo totiž hráli válku, kdo toho víc sní. Spousta studentů jim fandila, a někteří jen pobaveně sledovali. Jako například Mikuko, která ze svých bratrů prostě umírala smíchy. Jindy by se této války zúčastnila, ale dnes večer ne. Zařekla se, že se nebude ztrapňovat před klukem, do kterého se zamilovala už ve třetím ročníku. Což znamenalo dva roky platonické lásky, protože neměla nervy se mu vyznat. Dnes Marco seděl u nebelvírského stolu, jelikož byl pozván Acem, který o jeho sestře a jejich zaláskovaných pohledech věděl! Prostě jí to musel udělat naschvál!
V celém sále bylo hlučno, a nikdo si moc nevšímal profesora Brumbála, který se právě zvedl ze své honosné židle. Teprve až zacinkal na svůj zlatý pohár, se ujalo ticho.
"Teď, když už jsme skoro všichni po večeři…" jeho pohled spadl na tři studenty s plnou pusou. "..rád bych vám, milí studenti, připomněl, že Vánoční ples je už skoro za dveřmi. Už zbývá jenom pět dní. Doufám, že každý student čtvrtých a vyšších ročníků, má partnera. Pokud ne pánové, moc času už vám nezbývá. Pevně věřím, že jsou stále děvčata, která ještě nemají partnera." usmál se a mrkl na některé studenty i studentky. "Taky vás chci upozornit, že hlavní profesoři vašich kolejí budou dávat každé odpoledne hodiny tance, na kterých by každý z vás měl být přítomen, ať si neuděláte ostudu. Tímto můj proslov končí a mně nezbývá nic jiného než vám popřát dobrou noc." řekl nakonec a posadil se.
V sále se opět rozhostil hluk, jako předtím. Snad každý student mluvil o plese. Kdyby Brumbál studenty neupozornil, tak by Miku i zapomněla, protože ona byla jedna z těch, kteří neměli ještě partnera. Normálně by se zeptala ona, ale chtěla tam jít s Marcem a ptát se jeho nepřipadalo v úvahu! Ona není jako její nejlepší kamarádka Naomi, která prostě šla za klukem z Havraspáru a vybalila na něj pozvánku. Nutno dodat, že mu moc nedala na výběr…
Hned po večeři se Mikuko postila do hledání své nejlepší kamarádky, rudovlasé dívky z Mrzimoru, která z Velké síně zmizela mezi prvními. Zrovna teď s ní blondýnka opravdu chtěla mluvit a zeptat se jí na radu, co udělat ohledně toho plesu. I když si celkem dokázala představit, co by jí Naomi řekla. Úplně to slyšela. Prostě se ho zeptej! Jo, bez pochyby řekne tohle. I tak za ní prostě půjde.
Netrvalo to dlouho. Ta holka je prostě nepřehlédnutelná. Ne proto, že je vysoká nebo tak, ale proto, že je poměrně hlasitá. Blondýnka se zastavila ve svých krocích, aby se pobaveně pokochala scénou před ní. Naomi stála před Lawem (to je ten kluk, kterého pozvala na ra-ples…) a snažila se ho dostat někam, kde by s ním mohla být sama. Jenže se jí to nevedlo a poustala na sebe zbytečnou pozornost. Někdo by jí měl vysvětlit, co znamenalo být diskrétní. Jenže v tom byl ten problém. Ona byla dobrá v projevu o všem, ale ne jejích citech. Když pozvala Lawa na ten ples, tak to vypadalo, jako by prostě nechtěla jít sama. Nakonec to vypadalo, že ona i Miku se od sebe moc nelišily.
"Naomi?" zavolala nakonec blondýnka, aby na sebe upoutala pozornost. Tím na sebe strhla veškerou pozornost z toho hloučku. Chudák Law vypadal celkem šťastně, že se té holky alespoň na chvíli zbaví.
"Tak se uvidíme asi až na plese…" řekla mu nakonec nezvykle potichu rudovláska. Vypadala celkem zničeně a věřte nebo ne, ztrapněně. Moc neváhala a rozešla se k Miku, nahodila svůj nevinný normální úsměv. Jakmile vzala blondýnku za rámě, táhla ji rychle pryč.
"S čím Vám mohu posloužit, madam?" zeptala se rudovláska, procházejíce chodbami školy na nějaké klidné místo.
"Radu bych prosila." odpověděla Miku se stejným humorem, zadržujíce smích.
"Jo, to já bych jich prosila minimálně tucet." povzdechla si Naomi a udělala přitom takový zvláštní nelidský zvuk.
"Co? Proč?" zeptala se blondýnka nechápavě. Zrovna Naomi by potřebovala tucet rad? To nezní nějak přesvědčivě. Ta holka nikdy nemá problém s věcmi, a teď potřebuje rady? Buď je na tom opravdu špatně, nebo jen žertuje… Pravděpodobně to druhé.
Ne, že by si Miku nevěřila a nebyla by dobrá. Naopak, vyniká ve spoustě věcech (jako například famfrpál), ale nepatří k nim mluvit s klukem, který se jí líbí. Ovšem, nemůže ho kompletně ignorovat, takže se rozhodla, že bude jenom tichá myška a bude ho sledovat zpovzdálí.
"Protože ze sebe dělám jenom idiota!" řekla rudovláska poměrně vytočeně, což přimělo Miku cuknout překvapením, nicméně v konverzaci pokračovala.
"Před Lawem?"
"Ano."
"Jo, to znám…" tentokrát si povzdechla Miku a nakrčila svůj nos při pomyšlení nad svým 'trápením'.
"Houby znáš. Ty pro jistotu neděláš vůbec nic!" Naomi namítla pořád ve stejném tónu, ale to ji už Miku zpražila pohledem, protože se jí zrovna dvakrát nelíbilo, že na ni někdo bezdůvodně zvyšuje hlas. Rudovláska se provinile usmála a zastavila se na místě.
"A proto potřebuju tvoji radu!" Miku přestala ve svém pohybu taky. Prudce se otočila na svou nejlepší kamarádku. Už si opravdu připadala frustrovaná. Jedna a ta samá konverzace pořád dokola už po několik let. Ty dvě jsou naprosté zoufalky.
"Stejně víš, co ti řeknu. Prostě se ho zeptej." a je to tady. Naomi řekla přesně to, co si Miku myslela, že Naomi řekne. Tak proč za ní vlastně šla, i když věděla, že přesně tohle uslyší? Tomu opravdu nerozuměla. "Hele… Něco ti povím. Marco na to sice nevypadá, ale je stydlivej. Jo, jasně. Ležérní typ kluka, který vypadá, že ho nic nerozhodí. Ale podle mě se bojí odmítnutí…"
Dobře… Cože? Blondýnka se na svou nejlepší kamarádku podívala, jako by snad spadla z Marsu, a ne z Venuše, tak jak to má být. Marco a bát se odmítnutí? Pardon, ale tohle přinášelo tuhle konverzaci úplně na novou ligu, která vůbec nedávala smysl!
"To jako vážně?" zeptala se Miku se stejným tónem v hlase, který měl vyjádřit její myšlenky.
"Viděla ses někdy v zrcadle?" usmála se na ni Naomi mile a vzala ji za ramena, lehce jí zatřásla. "Ale fajn, pokud si nevěříš, budu to řešit já. Pojď… Udělám aspoň něco, v čem vím, že jsem dobrá." rozhodla se rázně. Vzala Miku za zápěstí s myšlenkou, že jí potáhne někam, kam blondýnka neměla vůbec tušení.
"A to je?" její hlas zněl celkem vyděšeně. Na to, že je to Miku. (if you know what I mean)
"Mluvení…" jedno slovo, které dokázalo postavit chlupy zděšení na celém těle blondýnky.
"Oh uh…"
I přesto, že se Mikuko opravdu snažila protestovat - vyvlékat se s Naominého sevření ruky, argumentovat, proč tohle vůbec, ale vůbec není dobrý nápad - bylo to marné. Rudovláska byla pevně přesvědčená, že pokud doteď nic nezabralo, tak určitě zabere tohle.
Pevné rozhodnutí bylo hold pevné rozhodnutí. Mikuko si neuvědomila, jak smrtelně svá slova Naomi ale myslela, dokud se neocitla ve společenské místnosti Nebelvíru (od kterého, bůh ví jak, zjistila heslo). Seděli tam tři bratři a s nimi, světe div se, Marco. Teprve tehdy šlo doopravdy do tuhého.
"Klucí~" zavolala na ně Naomi, zrovna ve chvíli, kdy se blondýnka stihla uvolnit z jejího sevření ruky. Bože, jak ona toužila svou nejlepší kamarádku ukamenovat! Bezcitně!!
"Co bys potřebovala, Kesake?" ušklíbl se Ace. Jak on miloval si z ní utahovat, ale ona ho právě teď ignorovala.
"Nevíte o někom, kdo ještě nemá doprovod na ples? Miku potřebuje anděla strážného, který by to s ní přežil…" zeptala se rudovláska. Poměrně nenápadně. Vážně, celkem dobrý, protože si blondýnka vážně myslela, že půjde rovnou za Marcem, a to by teprve dopadlo vážně špatně. Kdyby se to stalo, studem by se propadla do země.
Kluci na ně chvilku zamyšleně koukali, no, vlastně jenom Sabo. Ace měl pořád ten jeho debilní úšklebek vůči Naomi. Marco prostě byl jenom ticho. Luffy byl vážně nezvykle ticho a koukal do nějaké knihy… Obrázkové… Miku opravdu někdy zajímalo, jestli to pako umí vůbec číst.
"Se divím, že ty sis někoho našla…" zazubil se Ace, pořád provokativně.
Toho si Mikuko však vůbec nevšímala. Její pozornost byla neustále na blonďatém chlapci, který se nějak k situaci nevyjadřoval. To mohlo znamenat jenom jednu věc. Už měl doprovod! Proboha, co tam vůbec vyvádí. Vždyť to je naprosto potupné!
"Za cenu ztrapnění se, ano, našla." odpověděla Naomi rázně. Nezapomněla přitom zpražit černovláska pohledem, který se až zalekl.
"Marco ještě nemá s kým jít…" pozvedl Sabo obočí a kývl hlavou ke svému kamarádovi. Potom se zamračil, že vůbec nic neříkal.
Když se nikdo k ničemu neměl, ujala se slova opět Naomi. Teď pro změnu zněla opravdu, ale opravdu, nadšeně. Už to začínalo být až přehnané.
"Fakt? Zachránil bys nevinnou duši? Navíc, nebudeš si muset připadat hloupě, že bys šel sám." zazubila se rudovláska na svého spolužáka.
"Jo, půjdu s Miku rád…" řekl nakonec Marco s otázkou. "Teda, jestli to nevadí jí?"
"Půjdu ráda…" Miku přitakala. Možná trochu rychleji, než by měla, protože to vyznělo, jako by doopravdy byla až tak zoufalá.
"Paráda." Sabo se usmál a drcl ramenem do Ace pro nějaký náznak reakce. Avšak se žádnému nedostalo.
"No jo, je to úplně úžasný." protočila Naomi oči v sloup nad Acem. "Luffy, s kým jdeš ty?" zeptala se najednou, aby trochu změnila téma.
"Hancock." odpověděl nezaujatě nejmladší chlapec, jen aby byl potkán s pěti páry vytřeštěných očí. Jestli Luffy dokázal sbalit nejhezčí holku na škole, tak se bude pravděpodobně odehrávat armageddon.
"Mizím…" broukla z ničeho nic Naomi s návalem sebejistoty.
Dny ubíhaly a osudná noc plesu se blížila. Mikuko byla celou dobu jako na jehlách, nervózní a zároveň šťastná, že s ní půjde Marco. Byla Naomi opravdu vděčná, ale z nějakého důvodu rudovlásku skoro vůbec neviděla. Prý, že vůbec nemá čas. Jenže to byly jenom výmluvy. Blondýnka není hloupá a všimla si toho faktu, že trávila více času s Lawem, který pro změnu nevypadal tak otráveně.
Sobotní ráno uvítal snad každý student čtvrtých a vyšších ročníků. Tedy, skoro každý. Některým to bylo úplně jedno, že tu noc se má odehrávat ples, který by mohl (nemusel, ale mohl) změnit jejich životy. K překvapení blondýnky, ona i Naomi nebyly tím dnem až tak unešené.
Obě se chovaly jako každou sobotu. Ráno se přispaly, potom šly na snídani (samozřejmě jedna nebo druhá s trochou zpoždění, protože byly každá z jiné koleje), dopoledne strávily spolu, šly na oběd a pak byl zhruba ten čas na to, aby se připravily. Teprve tehdy začala panika. Nejen u těch dvou.
Snad všechny dívky, ze všech kolejí, s výjimkou Havraspáru, začaly panikařit kvůli obyčejným dívčím věcem. Holky z Havraspáru už měly všechno předem naplánované, takže když například Robin vyšla ze své koleje se svým doprovodem, vypadala úžasně. Miku ani Naomi normálně na vzhled až tak nedbají, ale ples bylo něco jiného. Prostě musely vypadat reprezentativně.
Po dlouhých třech hodinách byly obě připravené. Naomi se připravovala v Nebelvírské věži, protože si chtěly s Mikuko navzájem pomoct. Což byl velice dobrý nápad. Obě teď vypadaly kouzelně. Ostatní v Nebelvíru na nich mohli jenom oči nechat. Teď už jen zbývalo sejít dolů po schodech, kde by měli čekat jejich doprovody.
S pošťouchnutím sebejistoty (aneb Acem, protože ho fakt bavilo stát za nimi a čekat), se dívky vydaly po schodech dolů k Velké síni. Podle domluvy by Law i Marco měli čekat pod schody.
Při každým sestupu po dlouhých schodištích se Miku uklidňovala s pozitivními myšlenkami. Z nějakého důvodu byla opravdu nervózní. Ne proto, že by vypadala špatně. To vůbec ne. Sama se musela pochválit, že vypadala opravdu dobře. Ale měla strach, že se před Marcem zesměšní, nebo ztrapní. Zařekla se totiž, že mu řekne o svých citech. Ovšem s přívalem sebejistoty, přiběhla i nervozita. Dvojče, které nechce být nikdy za svou sestrou, zdá se.
Poslední schodiště. Mikuko se zadrhl dech v hrdle, jakmile spatřila svůj doprovod. Marco vypadal vážně úchvatně a galantně v jeho obleku. Stál dole pod schodištěm, spolu s Lawem. Vypadalo to, že spolu něco probírali, protože si jich ještě nevšimli.
"A já doufal, že vzali roha." zamrmlal Ace, jenž stál hned za Mikuko. Ještě dřív, než se stihla otočit a vlepit mu pohlavek, to stihl Sabo s přísným výrazem v obličeji. Jak moc teď děkovala svému bratrovi, kterého snad měla nejradši ze všech! Alespoň v těchto chvílích.
Kvůli jeho pitomé poznámce se oba nápadníci otočili čelem ke schodišti, jenže to vypadalo jako by přišly o hlas. Law nevěnoval pozornost nikomu jinému než Naomi, která se na něj jen stydlivě usmívala. Marco nespouštěl oči s Mikuko, což nahnalo červeň na její tváře. Její obličej byl v jednom ohni. Ona byla v jednom ohni.
Po tom, co všichni sestoupili schodiště, tak tam jen stáli. Law i Marco mlčeli. Stejně tak Miku s Naomi. Slova se tedy ujal Sabo, snažíc se být ten zodpovědný bratr. Luffy se jenom zubil, jako ostatně vždycky, pokud neměl hlad, nebo nebyl naštvaný. Ace tam jen stál. Všichni bratři pravděpodobně museli čekat na své doprovody.
"Takže, pánové, přenechávám vám zde tyto slečny. Doufám, že se k nim budete chovat s úctou." křenil se blonďák od ucha k uchu na Havraspára i Mrzimora. Miku jen protočila oči nad chováním svého bratra.
Law jednal rychle a nabídl rámě Naomi. Marco se na Mikuko šarmantně usmál a napodobil gesto svého spolužáka, jež blondýnka ráda přijala.
"A do deseti doma!" zavelel Ace, načež Luffy vyprskl smíchy. V tom okamžiku však oba páry mizeli z jejich dohledu.
Netrvalo dlouho a Miku zůstala s Marcem sama. Stále se cítila opravdu nervózně. Vůbec nevěděla, co má dělat. Cítila se v rozpacích a hryzala se do svého spodního rtu. Naštěstí za chvíli začala hrát hudba. Neúnosné ticho mezi studenty se změnilo v příjemnou atmosféru, když se melodie pomalé písně rozlehla celou Velkou síní.
"Smím prosit?" zeptal se najednou Marco s menším úklonem, což kompletně blondýnku překvapilo. Jeho ruku však s radostí přijala.
"Ráda." usmála se na něj a nechala se zavést na taneční parket.
Oba se elegantně pohybovali do rytmu písniček, které hráli. Zatím byly všechny pomalé pro párové tance. Pravděpodobně kvůli učitelům, kteří si dali tu práci, aby své studenty naučili tanci.
Miku se během tance s Marcem velice uklidnila. Možná proto, že ji jeho společnost opravdu vyhovovala. Připadala si jako by mohla být sama sebou, když byla s ním. Nemusela si připadat tak trapně a prostě, byla svá.
"Víš… Jsem moc rád, že jsi tady se mnou." prolomil ticho blonďák a trochu se poodtáhl, aby své partnerce mohl vidět do obličeje, na jejímž obličeji opět pohrávala růž.
"Opravdu?" zeptala s malým úsměvem. Znovu dostala chuť kousnout se do rtu, aby zabránila širokému úsměvu, který se chtěl opravdu objevit na jejím obličeji.
"Chtěl jsem se tě zeptat dřív, ale myslel jsem, že tě už někdo pozval." řekl s grimasou. Vypadal jako by mu to bylo líto, že se nezeptal dříve.
Ne, že by ji někdo na ten ples nepozval. Bylo pár zájemců, ale Miku je všechny odmítla, protože chtěla jít právě s Marcem. Ovšem sama neměla odvahu se jej zeptat, jestli by na ten ples šel s ní.
"Ne, to ne." zavrtěla jemně hlavou.
Koukala mu do očí, až teď si všimla jejich barvy. Tmavě modrá. Kontrastní při porovnání jejích nebesky modrých očí. Ty jeho byly hluboké, a ona by se v nich dokázala tak snadno ztratit.
"Proto jsem rád, že jsem tě mohl vzít já. Vlastně jsem se už dlouho snažil sebrat odvahu, abych si s tebou promluvil." přiznal se se stydlivým úsměvem, který byl už teď jejím nejoblíbenějším.
"Však si se mnou mohl mluvit." promluvila Miku téměř šeptem. Najednou měla pocit, že tato konverzace je mnohem více důvěrná, aby ji slyšeli i ostatní.
Všechno to působilo tak perfektně. Ona v pohádkových šatech, on v krásném obleku. Oba tancovali do rytmu pomalé písničky, jež měla skoro romantický podtext. Nevšímali si ostatních párů. Jako by tam byli jenom oni dva.
"Já myslím, jako kluk s dívkou…" řekl Marco s menším zaváháním.
"Vážně?" ten malý úsměv na jejím obličeji vystřídal ten obrovský, kterému se snažila zabránit. Místo toho, aby se její partner však lekl, ten samý úsměv se vykouzlil na jeho tváři.
"Už dlouho se mi líbíš, Miku, a jsem vážně překvapený, že sis toho ještě nevšimla. Všichni mi totiž říkali, že kdykoliv, když jsi poblíž, tak jsem nezvykle ticho…" Marco rychle vychrlil své myšlenky, jako by se bál, že mu utečou dřív, než je stačí vyslovit.
"To je…milé." Miku se pořád usmívala a spojila své ruce za jeho krkem, čímž ho prakticky přinutila, aby dal ty své kolem jejího pasu.
"Proto jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys se mnou po plese - třeba zítra - nechtěla se mnou jít na rande?" zeptal se nadějně.
Miku už se na něj nemohla dívat, opřela své čelo o jeho rameno a kývla rázně.
"Půjdu moc ráda, Marco." políbila jej na tvář a hned na to zase rychle schovala svůj obličej do jeho ramena.

Tohle byly ty nejhezčí Vánoční Bradavice, které kdy zažila, a že jich zažila hodně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama